O myších a lidech

Asi jen málokterý živočich vděčí člověku za tolik jako myš. Genetická příbuznost lidí a těchto malých hlodavců totiž pánu tvorstva umožnila, aby toho pro ně mnoho vykonal. Uvědomuji si to znovu a znovu, když čtu články ze světa vědy. Tak například, člověk myším už ukázal, jak umí být život velice povznášející („V NASA přiměli myš k levitaci. Volně se vznášející hlodavec poslouží k výzkumu stavu kostí v prostředí s nízkou gravitací.“), vytříbil jim hudební vkus („Rocková hudba myším škodí.“) nebo jim výrazně zpestřil sexuální zážitky („Vědci zapnuli myším homosexualitu. Umějí jim i přepnout pohlaví.“). Životy hlodavců člověk navíc nejen prodloužil („Tým profesora Kona vytvořil myš, která měla dvě matky. Žila déle.“), ale přinesl do nich i nové podněty („Vědci myši naučili, aby se bály elektrického šoku vždy, když se objeví červené světlo.“). Díky tomu tihle tvorové poznali tajemství, na kterém je založena celá západní civilizace: zvyknout se dá na všechno, hlavně, když je pořád co žrát („Zatímco běžné myši při rozsvícení červené žárovky přestaly žrát, obézní myši žraly klidně dál.“). Tihle hlodavečkové se tak zároveň naučili leccos překousnout. Aby ne, když… „Vědci nechali myším vyrůst náhradní zuby.“ Při tak pěkném a intenzivním vztahu dvou tvorů, není divu, když se ukazuje, že v každé myšce může být kus člověka („Vědecký tým vypěstoval lidskou ledvinu v těle myši.“). A naopak, že i docela malý hlodavec může ve vztahu s člověkem, byť dočasně, nechat velký kus srdíčka („Myším, kterým vědci odstranili část srdce, po třech týdnech zase dorostlo.“).
Přes to všechno, se stále najdou škarohlídové, kteří říkají, že se to myším moc nelíbí a že nám to, co na nich provádíme, nikdy nezapomenou. Odpověděl bych jim takto: „Vědci už dovedou vymazat myší vzpomínky.“