A pak je tu i skupina takových, jejichž vykonavatelům se spousta lidí raději z daleka vyhýbá: zubaři, pracovníci berního úřadu, fotografové a právníci.
K posledně jmenovaným patří i Jaroslav Svejkovský, o kterém se více dočtete v rubrice publicistika. Jeho doménou je civilní právo, takže zjednodušeně řečeno lze říci, že je kolegou Ivo Jahelky. Na rozdíl od něj ovšem o svých kauzách nezpívá. Na rozdíl od něj je navíc členem Legislativní rady vlády. Setkání s ním pro mne bylo důkazem, že i tenhle orgán tvoří skuteční lidé z masa a kostí a v případě Jaroslava Svejkovského i lidé se smyslem pro humor.
Povídali jsme si nejen o jeho práci v radě, ale i o jeho zkušenostech z devadesátých let, kdy pomáhal s rehabilitací řadě bývalých politických vězňů z padesátých let. A také o tom, jak on jako advokát z praxe vnímá kauzu plzeňské právnické fakulty. Řeč byla ale i o právu jako takovém a o morálce.
Vypadá to, že jsme vedli docela vážný rozhovor, ale skutečnost byla jiná. I při tomhle povídání bylo veselo. Jaroslav Svejkovský třeba prohlásil, že právníci se mnohdy vyjadřují tak šroubovaným jazykem, že jim sám nerozumí. Anebo se přiznal, že si netroufá vypracovat sám pro sebe jakoukoli smlouvu, protože ani chirurg si sám slepé střevo nevyoperuje, i on žádá v takovém případě o pomoc kolegy.
A tak se snad teď hodí slova Ivo Jahelky, jimiž uzavírá své právnicko-písničkářské semináře: „Nerad bych, abyste nabyli dojmu, že není veselejší místo než soudní síň. Ale čím slušněji se k sobě budeme chovat, tím méně často se tu budeme setkávat.“
