Objel republiku. Na kole za šest týdnů

Přeplaval Liptovskou Maru, později přejel republiku za deset dnů. Stopem. Teď ji objel na kole. Prakticky celou podél její státní hranice.

Dvaapadesátiletý Rostislav Chocholouš z Karlových Varů nespal od 1. července do 13. srpna doma. Večer co večer usínal jinde. Podle toho, co se zrovna namanulo. Přespával v zahradních domcích, na hřišti, u příbuzných, ve stanu, na půdě nebo v lese. Noclehy na sto způsobů byly nedílnou součástí jeho cesty kolem České republiky. Měřila celkem 3320 kilometrů, shodil při ní šest kilogramů. „Na jednu stranu jsem se bál, že z tak dlouhé cesty se ve svém věku nevrátím. Na druhou stranu jsem si chtěl dokázat, že ještě nejsem starý,“ řekl Sedmičce.

Dva měsíce prázdnin

O cestě podél hranice republiky snil karlovarský cyklista řadu let. „O dovolených jsem na kole navštívil hodně měst. Jednou mě napadlo, jaké by bylo objet celou republiku. A pak už jsem jen přemýšlel, jestli to zvládnu,“ vzpomíná Rostislav Chocholouš.
Přestože na kole jezdí dlouhé vzdálenosti, pochyboval o sobě. Nakonec ale objevil inspiraci. V Lucii Kovaříkové a Michalu Jonovi. Českém cyklistickém páru, který na kole obrazil prakticky celý svět a o svých zážitcích vydal už čtyři knihy. „Když jsem četl, co dokázali, řekl jsem si, že aspoň tu naši republiku zkusím,“ říká Chocholouš.
S ročním předstihem si vyjednal volno u zaměstnavatele. A když pak začaly prázdniny, šlápnul do pedálů. Na kole obtěžkaném bagáží zamířil z Varů na Boží Dar, pak podél hranice na Ašsko, odtud dolů na Bor, a potom směrem na Šumavu a dál na východ. Čím více se přibližoval k Moravě, tím častěji se setkával s reakcí, že je blázen. „Když tam lidé slyšeli, odkud jsem a kam mířím, jen kroutili hlavou,“ směje se.
Na trase občas bloudil, ani jednou však nepíchnul. Jen dvakrát zlomil nosič bagáže a rozbil fotoaparát. Manželka mu musela poslat peníze na nový, aby měl dokumentaci úplnou. I díky tomu se vyfotografoval u 472 tabulí na okrajích obcí, kterými projel. „Nechtěl jsem fotit jen samotné cedule, aby mě kamarádi nenařkli, že jsem si je nechal poslat,“ vysvětluje.
Hlavu karlovarského cyklisty na trase ale nejvíce zaměstnávaly auta a noclehy. Přestože co nejvíce jezdil po klidných cestách, řidičům se nevyhnul. „Aut byly snad miliony. Někteří řidiči vám projedou stopadesátkou těsně kolem řidítek a je jim úplně jedno, co s vámi bude. Nezajímáte je,“ upozorňuje na jedno z největších úskalí dlouhé cyklistické pouti.

Kde budu v noci spát?

Druhým byly noclehy. Neměl je dopředu zajištěné, takže nocování bylo vždy výsledkem improvizace. V Třinci se ocitl v situaci, při které se poprvé a naposled bál. Večer v hospodě kývnul na nabídku neznámého vagabunda. Karlovarský dobrodruh se pak ocitnul na neznámém místě, v bytě plném nepořádku a bez světla. „I když u kamen leželo lejno, byl jsem rád, že mám kde spát. Venku zrovna začalo pršet.“
V půlnoci ho ale probudilo bouchání na dveře. Majitel si přišel pro klíče od bytu. Až po jeho odchodu si cestovatel všiml, že zevnitř bytu není klika. „Napadlo mě, že mě chtějí okrást. Před pátou jsem byt odemkl osmičkou klíčem a zmizel,“ říká Rostislav Chocholouš.
Domů se nakonec vrátil. Po šesti týdnech. Cyklistické dobrodružství ho stálo třiadvacet tisíc korun.