Předminulý týden oslavili šestatřicet let od své svatby. Výročí zapili dobrým vínem při buřtech a ohníčku. Dvacetiletou Marii Šechtlovou a osmadvacetiletého Jana Hubičku svedla dohromady zakázka na výstavbu internátu keramické školy v Bechyni.
„Moje představa byla umístit do klubovny fotografickou stěnu, proto jsem se obrátil o pomoc na fotografy, manžele Šechtlovy,“ vzpomíná Jan Hubička.
Při té příležitosti poznal jejich dceru. Padli si do oka a na stěně dlouho a intenzivně pracovali. „Líbilo se mi, že je Marie výtvarně zaměřená,“ říká.
Připravili více než sto výstav doma i v zahraničí
Manželé jsou vášnivými cestovateli. Nutí je k tomu také pořádání výstav. Společně jich v Česku, ale i v zahraničí absolvovali téměř sto. Táborské muzeum fotografie Šechtl a Voseček je další velkou společnou rodinnou aktivitou. „V tuto chvíli se o něj stará hlavně manželka, syn a dcera,“ vysvětluje.
Synovi Janovi je třiatřicet let, věnuje se matematice a počítačům. Hlavním oborem třicetileté dcery Evy je architektura. „Nedá se říct, že se potatili, spíš podědovili. Můj otec učil na táborské reálce matematiku a deskriptivu a děda byl také architekt,“ líčí.
Výtvarné zaměření manželky je pro architekta prý výhodou. Může se s ní poradit o práci a neztratí díky jejímu pohledu nad výkresy soudnost.
Do hodnocení výtvorů své ženy se ale nepouští. „Když se mi něco líbí, řeknu to, když ne, neříkám nic. Manželčiny obrazy ale visí u nás doma všude, těžko bych je sám věšel, když by se mi nelíbily,“ dodává s úsměvem pětašedesátiletý muž.
Hubičkovi spolu nespolupracují pouze na výstavách paní Marie, ale i na Janových architektonických zakázkách. „Prací mé ženy jsou hlavně interiéry, barvy, mozaiky, prostě design,“ říká Hubička.
Pokud by měl uvést společnou zakázku, která pro ně byla zásadní, řekne táborské Baby centrum na Sojčáku. Projektoval ho společně s dcerou, zatímco žena, jak říká, od začátku vymýšlela barevné řešení a mozaiky, které se pak staly součástí interiéru. Za stavbu dostali Cenu jihočeského hejtmana za přínos pro rozvoj regionu Inspira.
„Ženu architektura baví. Promítá se i do její vlastní tvorby. Někdy, když má chuť, pracuje na grafických listech, v nichž se nechává inspirovat detaily historické architektury,“ vypráví.
Hubička pracuje stejně jako jeho manželka na volné noze. „V Táboře a okolí nemůže člověk být specialistou jen na jednu věc, musí umět všechno, protože zakázek tu není tolik, aby si mohl vybírat jen ty, co ho baví,“ vysvětluje.
K jeho koníčkům patří fotografie, zaměřená hlavně na architekturu. „Dialog tvarů – Architektura barokní Prahy od fotografa Vladimíra Uhera, to je skvělá práce,“ pochvaluje si. Profese architekta je podle něj určitým polotovarem mezi výtvarnem, čísly, technikou a technologií. Přitom posledně jmenované atributy jsou dle jeho slov hlavně jeho doménou.
„Jednoduše, pokud se ptáte, kdo je v našem vztahu praktičtější, budu to stoprocentně já,“ říká. Ale vzápětí a s úsměvem dodá, že to rozhodně neznamená, že by jeho žena jako výtvarnice byla snílkem, který se zdráhá praštit do stolu, když je to potřeba.
Jak ji zná:
Oblíbená barva?
Modrá.
(Ona: Červená? Nebo spíš modrá. Všechny barvy mám ráda.)
Oblíbená kniha?
Čte vše, co jí přijde po ruku. Ale snad Antoine de Saint-Exupéry.
(Ona: Čapek, Poe, Exupéry. Mám ráda knihy, které se dají přečíst za jednu noc.)
Růžové stavby obecně.
(Ona: Parkovací dům u Jordánu, přestože není růžový.)
Jaký má názor na výchovu dětí?
Tvrdí, že se v jejich věku už vychovávat nedají.
(Ona: Nedají, ale můj manžel to přesto stále zkouší.)
Má smysl pro humor?
Vtipy nevypráví.
(Ona: Vtipy většinou zapomenu.)
Oblíbení malíři?
Impresionisté a moderní umění.
(Ona: František Šíma, Josef Muzika, Salvador Dalí. Moderní umění vnímám hlavně z profesního hlediska.)
Oblíbený nápoj?
Víno.
(Ona: Víno.)
