Obličeje si nevybírá. Fotí rád Svěráka, Smoljaka, ale i „hajzlbáby“ | E15.cz

Obličeje si nevybírá. Fotí rád Svěráka, Smoljaka, ale i „hajzlbáby“

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Zdeněk Svěrák úporně přemýšlí, jeho kolega Ladislav Smoljak hraje na harmoniku. Takové záběry nabízí výstava fotografií profesora cimrmanologie Petra Bruknera v písecké Sladovně.

Co má společného Jára Cimrman a fotoaparát? Ti, kdo tipovali, že jej český génius vynalezl, se mýlí. Správná odpověď zní Petra Bruknera. Herec Divadla Járy Cimrmana začal fotit před dvaceti lety a pořád ho to baví. V písecké Sladovně vystavuje padesátku svých fotografií z divadelního zákulisí či natáčení filmů, ve kterých hrál. Návštěvníci uvidí Václava Havla, Zdeňka Svěráka nebo Woodyho Allena. „Rád fotím ale i uklízečky nebo číšnice, v poslední době jsem si oblíbil hajzlbáby,“ říká v rozhovoru pro Sedmičku Petr Brukner.

Vaše výstava se jmenuje Jen tak jsem šel kolem… Můžete nám přiblížit, co všechno je na výstavě k vidění?

Začal jsem foťák nosit od té doby, co jsem zjistil, že se potkávám s takovými zajímavými lidmi, tak jsem si říkal, proč bych si je nevyfotil. Já mám rád lidské obličeje. Jen to není žádná umělecká fotografie, ale čistě dokument.

Máte nějaký vyloženě oblíbený obličej?

Nemám. Fotím na výstavách a na vernisážích svoje kamarády, kteří jsou většinou slavní. Rád ale fotím i normální lidi, třeba prodavačky nebo číšnice. V poslední době jsem si začal dělat cyklus a fotím hajzlbáby. Na různých toaletách, v různých městech, co tam vybírají ty padesátníky.

Kolik jich máte?

Zatím moc ne. Ale foťák mám vždycky u sebe, a když si musím odskočit, tak to zkouším. Ony se ty paní ze záchodů všechny vyfotit nenechají. Já také fotím tím způsobem, že chci fotit z očí do očí. Vždycky se zeptám, jestli můžu. Kdo nechce, tak má právo ze záběru odejít.

Vzpomenete si na svoji první fotku?

Ano, vybavuji si ji. To mi bylo asi deset let, kdy jsem svým rodinným fotoaparátem Roley flex, což byla zrcadlovka mého strejdy, vyfotil svoji maminku v Písecké bráně. To byla černobílá fotografie a takové fotografie fotím dodnes. Mám rád focení na film. Jeden fotograf mi teď poslal cédéčko z té mojí výstavy v Písku. Naflákal tam asi 160 fotek. Já mám na filmu 36 fotek, což vyfotím třeba za měsíc. Nechávám si je vyvolat a těším se na tu chvíli, která z fotek se mi bude líbit, která se mi povedla. Jedna, čtyři, nebo žádná? To je pro mě ten správný rajc. Překvapení. Tak proto já nepoužívám digi foťáky. Ale mám je vlastně rád, protože když se objevily, tak se bazary začaly plnit foťáky na kinofilm, které já bych si nikdy nemohl pořídit. Přístroje v ceně padesáti najednou stály pět tisíc. To bylo pro mě jako zázrak.

Na výstavě jsou k vidění i fotografie z filmů Obsluhoval jsem anglického krále nebo Vratné lahve, ve kterých jste hrál. Fotka z vaší první titulní role ve filmu Jáchyme hoď, ho do stroje! ale chybí. Proč?

Ta odpověď je velice jednoduchá, protože v té době jsem ještě nefotil. Netušil jsem, že budu dělat nějakou výstavu a fotit zajímavé lidi okolo sebe. Začal jsem intenzivně fotit zhruba před dvaceti lety.

Je na výstavě i nějaká fotka, kterou jste fotil v Písku?

No, tak to musím popřemýšlet, ale myslím, že není.

Vy sám pocházíte z Písku. Můžete zavzpomínat na dětství na jihu Čech?

Bylo nádherné. Sice jsem se narodil v blbé době, za války, ale prožil jsem krásné dětství, protože jsme v rodině naštěstí neměli žádný průšvih. Netušil jsem, že je doba zlá, a strašně rád na Písek vzpomínám. Odešel jsem odsud ve dvaceti letech, ale stále se každý rok alespoň na týden vracím. Pořád jsem Písečák a pořád říkám, že Písek je nejkrásnější město, spolu s Paříží a Římem. Měl jsem zatím tři výstavy a dvě z toho v Písku.

Vystudoval jste průmyslovou školu strojní, a pak střídal různá povolání. Redaktor pohlednic v podniku Pressfoto, technická síla na zámku v Brandýse nad Labem, pak lodník na zakotvené lodi v podniku Čs. plavba labskooderská. V Divadle Járy Cimrmana působíte od začátku. Jak jste se tam dostal?

Byl jsem kamarád Ladislava Smoljaka. Bydlím v Brandýse nad Labem, kde Láďa učil na gymnáziu a k maturitě vlastně dovedl i moji manželku. K divadlu jsem nastoupil právě s mojí ženou. Měli jsme rok od svatby a byli pořád bezdětní, tak jsme měli spoustu volného času. Ona pracovala jako uvaděčka, já jako oponář a kulisák. Vlastně můžu říct, že mě k divadlu dovedla moje žena, která mě seznámila s Láďou Smoljakem.

V Divadle Járy Cimrmana jste známý jako představitel ženských rolí. Na jakou se těšíte nejvíc?

Mám nejradši sufražetku Jenny Suk ze Švestky. Líbí se mi, že je to napůl ženská napůl chlap.

Máte nějakou cimrmanovskou hru, kterou hrajete raději než ostatní?

Moje první velká role byl praktikant Hlaváček ve Vraždě v salónním coupé. Tu roli hraju pořád, i když je mi devětašedesát.

Objevil jste se v celé řadě hraných filmů. Některé patří do zlatého fondu české kinematografie. Který je váš oblíbený?

To se dá těžko říct. Já se navíc na sebe ve filmu nedívám. Ale nejvíc se mi líbí asi Slavnosti sněženek. To je film, o kterém můžu s klidem říct, že je opravdu hořkosladký. Já se u něj pokaždé směju, ale pokaždé i brečím.

Nezkoušel jste někdy navrhnout Svěrákovi a Smoljakovi, že byste jim pomohl s napsáním divadelní hry?

Ne, ne. Kdepak, oni by si to ani nepřáli a nikdo z herců by si to ani nedovolil. To je ryze autorské divadlo. Já navíc na tom nejsem literárně úplně nejlíp. Něco jiného je, že při zkoušení se do hry dostane nějaký vtípek, který nebyl ve scénáři. To se povedlo každému z nás a nějaký takový moment je v každé hře.

Jak divadlo funguje po odchodu Ladislava Smoljaka?

Pro mě je to velice citlivá záležitost. Každopádně pořád hrajeme, i když už méně představení. Teď hrajeme tak dvacet představení v měsíci.

V pohádce Dlouhý, široký a krátkozraký vám teď vypomáhá Miroslav Táborský, jako alternace Zdeňka Svěráka. Jak ten záskok snáší?

Vybral si ho Zdeněk Svěrák, jsou kamarádi. Začal u nás zkoušet a při hraní do toho postupně vplouvá. I když to má těžké. On je profík na slovo vzatý, kdežto my jsme amatéři.

Nemáte e-mail, digitální foťák. Bráníte se pokroku?

Nemám ani počítač. Nějak jsem ten pokrok nezachytil. Fotografie je pro mě mokrý proces. To, co vychází z digitálních foťáků, to je tisk, který se znásilňuje v počítači. To nemám rád.

Zahlédnul jsem vás také jako moderátora pořadu pro nejmenší televizní diváky Kouzelná školka. Ale už jste tam skončil. Proč?

Ano, už tam nejsem. Byl jsem tam asi půl roku. Rád jsem jim vypomohl, práce s dětmi se mi líbila, ale po několika pokusech jsem zjistil, že to není úplně moje parketa. Tak jsem se se všemi slušně rozloučil.

Jste i vy děda?

Ano. Mám tři vnoučata ve věku šest až sedmnáct let.

Nejsem si jistý, možná se pletu, ale vynálezcem fotoaparátu byl Jára Cimrman, že?

Ne, ne, ne, ne. To určitě ne. To bych si určitě musel pamatovat. Vděčíme mu za hodně, ale fotoaparát určitě ne. Ačkoliv počkejte. Mám dojem, že jsem zaslechl, že z posledních výzkumů vyplývá, že… No to ale nemůžu prozradit.

Výstava JEN TAK JSEM ŠEL KOLEM…

Sladovna

* Velké náměstí 113, Písek
* potrvá do 5. února 2012
* www.sladovna.cz

Bruknerovy fotografie ve Sladovně pocházejí z posledních deseti let, jsou černobílé o rozměrech 50 na 40 centimetrů. Asi ze dvou třetin jde o portréty, zbytek jsou fotografie skupinové, většinou z cest Divadla Járy Cimrmana nebo z filmového natáčení. Nechybí tak mezi nimi ředitel divadla Zdeněk Svěrák či Ladislav Smoljak, zachycen je na nich i Jiří Stivín, Josef Abrhám, Ludvík Vaculík a Václav Havel. Ve Sladovně defilují i Petr Šabach, Marek Eben nebo Oldřich Kaiser.

PETR BRUKNER

* narodil se v roce 1943 v Písku
* v Divadle Járy Cimrmana působí od jeho založení, nejprve jako oponář, pak začal hrát
* objevil se i ve filmu Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Jára Cimrman ležící, spící
* je ženatý

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video