Obvykle vyrábí prsteny pro svatby. Ale jednou je dělal i pro rozvod | E15.cz

Obvykle vyrábí prsteny pro svatby. Ale jednou je dělal i pro rozvod

Marie Šimice

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vladimír Hejral se vyučil zlatníkem, šperkařem a přes čtyřicet let pracuje v oboru. V posledním desetiletí pokukoval do světa módy a krásných dívek.

V tehdejším Československu, ještě před sametovou revolucí, byl prvním oficiálním podnikatelem ve svém řemesle. Spolu s ním tvořili výjimku jen umělci. Vladimír Hejral vzpomíná na minulé časy, kdy bývaly v klenotnictví zákazníci a zlato bylo téměř za hubičku.

Jak se vám podařilo začít v roce 1988 podnikat?

Byly to velké peripetie. Hlavně jsem musel žádat o různé výjimky. Nejkurióznější asi byla ta od tehdejšího ministerstva financí. Zlato bylo devizový prostředek a soukromá osoba k němu měla omezený přístup. Nakonec to úředníci vyřešili a já jsem se stal devizovým tuzozemcem.

To znamenalo, že jste si mohl koupit zlato na výrobu?

Ano, na rok jsem si mohl pořídit celých padesát gramů a stříbra rovný kilogram. Abych případně moc nevybočoval, vyměřil mi tenkrát okresní národní výbor platový výměr. Mohl jsem si za svou práci účtovat devatenáct korun na hodinu.

Zřejmě nebylo jednoduché sehnat ani nářadí a stroje, co vůbec zlatník, šperkař potřebuje?

Dříve to byly hlavně válcovací stolice nebo lisy. Všechno se vyrábělo na Západě. Státní podniky, které vyvážely, měly i devizy na jejich nákup, já jsem na nic takového nemohl ani pomýšlet. Všechno potřebné, i když ještě z první republiky, jsem získal po zdejších chalupách.

Jaké byly pionýrské začátky?

Docela to šlo, ale vzpomínám si, jak nás napadlo vyrobit zhruba 2 tisícovky stříbrných medailonků Anežky České. V té době k nám přijížděl na první návštěvu papež Jan Pavel II. a my jsme si postavili stánek na Letné. Prodali jsme tam celkem osm kusů, a pak jsme medailonky prodávali ještě dalších patnáct let.

Jaká byla vaše nejmilejší zakázka?

To se takhle nedá říct. Člověk, když na něčem dělá, tak s plným zaujetím, a v tu chvíli je to pro něj i nejmilejší. Mám ale jednu, kterou sice tak nemohu označit, ale určitě se dá o ní říci, že byla pro mne nejkurióznější. Jednalo se tenkrát o zlatá mýdla. Jejich výrobce si začátkem devadesátých let u mne objednal mýdla ze zlata do tehdejší spotřebitelské soutěže. Musely mít stejnou velikost i vážit sto gramů jako běžné mýdlo. Zákazník - šťastlivec se měl divit, až po rozbalení obalu.

Překvapil vás zákazník s nějakým nezvyklým požadavkem na šperk?

Občas lidé přicházejí, že chtějí spojit své snubní prsteny srdíčkem. To bývá v případech, pokud jeden z partnerů zemřel. Pozůstalý si ho schová na památku. Co mne opravdu překvapilo a stalo se to zatím jen jednou, že přišli manželé, kteří se rozváděli. Objednali si u mne takzvané „rozvodové prstýnky“.

Jak vypadaly?

Vycházel jsem z tradice, kdy prsten má značit kruh bez konce a začátku. Je symbolem věčnosti a ucelenosti. Pojal jsem je podobně jako snubní, ale byly přeštípnuté.

V oboru pracujete už čtyři desetiletí, změnila se nějak móda ve špercích?

Ve šperku z drahého kovu to není tak výrazné jako v bižuterii. Ta je mnohem dynamičtější. Šperky jsou dlouhodobější záležitost. Jediné, co se mění, je druh zlata. Když jsem začínal, bylo v oblibě klasické žluté, bílé se vůbec nepoužívalo. V posledních letech bílé převýšilo a dnes je už zase na ústupu. Každým rokem nabírá u lidí tradiční zlato na oblíbenosti zhruba o tři až čtyři procenta. Červené zlato se zatím nikdy jako hlavní neprosadilo. Používá se jen doplňkově. Módnosti někdy podléhají kameny. Dnes jsou velmi populární opály a zirkony, ale objevují se i novinky, jako je velmi atraktivní ametrin. Jde o spojení nažloutlého citrínu s fialovou barvou ametystu.

Když jsme u kamenů, které se nejčastěji na šperky používají?

Když moc nešetříme, určitě brilianty, což jsou v podstatě dokulata vybroušené diamanty. Před třemi lety byly ještě relativně levné, ale vloni dost podražily. Jejich cena i nadále roste, a tak i zájemců o ně ubývá. Nahrazuje je mnohem levnější zirkon.

Všichni si stěžují na úpadek kvůli finanční krizi, která přišla v roce 2008, a co vy, zlatníci a šperkaři?

U nás to začalo mnohem dřív, někdy kolem roku 1996. Naše řemeslo začaly pohřbívat levnější dovozy z Itálie nebo Turecka. Před touto dobou jsem zaměstnával až sedmdesát lidí, dnes mám ve zlatnictví čtyři zlatníky. Také prodejen jsem měl víc. Zůstala jen ta první v Tanvaldu. Devadesát procent kolegů od fochu už svou profesi pověsilo na hřebík.

Nyní je zlato v hledáčku investorů, odrazilo se to i na vašem oboru?

Zcela negativně, zlato se pro lidi stalo příliš drahé. Ti bohatší ho nakupují, ale pouze jako zlaté cihly, takzvané investiční zlato, protože je v jiném daňovém režimu. Na špercích by zaplatili kromě práce i dvacetiprocentní daň z přidané hodnoty, a to se jim jako investice už nevyplatí. Specializuji se na snubní prsteny, kterých nabízím zhruba sedm set vzorů. Poslední dobou se dokonce setkávám nejen se zákazníky, kteří chtějí co nejméně materiálu, aby ušetřili, ale někteří mají požadavek, že snubní prsten bude každý jiný.

Co tím máte na mysli?

Například prsten pro novomanželku ve zlatě a ženichovi musí stačit stříbro. Snažím se vycházet lidem vstříc a momentálně se zabývám i výrobou prstenů kombinace zlato a chirurgická ocel. Tím se prsteny dost zlevní.

Chirurgická ocel je krásná, ale velmi nebezpečná pro tenhle typ šperku. Máte s tím nějakou zkušenost?

Bohužel ano. Proto ji také příliš nedoporučuji. Pokud někomu nateče prsteníček se zlatem nebo stříbrem, dá se to celkem snadno přestřihnout. Ocel je opravdovým oříškem. Jednou mi do zlatnictví přivezli paní z nemocnice. Lékaři si už nevěděli rady, stejně jako hasiči. Hrozila jí amputace. Trápili jsme se několik hodin a rozbrušovačkou jsme prst vysvobodili jen za cenu drobných popálenin.

V posledních letech se zabýváte také módou.

Začali jsme s tím mojí druhou ženou Soňou Hejralovou Horáčkovou, která je oděvní výtvarnicí. Ona navrhuje a dělá autorské šaty a já k nim šperky nebo bižuterii. Pořádáme módní přehlídky, a tak jsme se dostali k soutěžím krásy.

Jste známý tím, že navrhujete pro missky korunky, jak dlouho?

Od roku 2002 jsme kompletně oblékali a zdobili miss Vysočina. Zatím poslední ročník soutěže byl v roce 2010 ve Žďáru nad Sázavou. Letos vše usnulo jako obvykle, na penězích. Od soutěže se odklonili někteří významní sponzoři.

Jak dlouho trvala výroba korunek a doplňků?

Vždy se vyhlašovalo několik kategorií. Kromě vítězky, druhého a třetího místa, tu byly ještě miss sympatie, publika a podobně. Celkem bylo potřeba osm korunek. Vymyslet a vyrobit je, bylo téměř tři měsíce intenzivní práce. Ta mne moc bavila, protože jsem měl příležitost spolupracovat s mojí ženou. Vymýšleli jsme spolu, jak všemu dát jednotný, a přesto originální šatník a k němu ladící a unikátní šperky.

Existuje i nějaká soutěž pro zlatníky, nebo se scházíte a vyměňujete si zkušenosti?

Existuje například „Šperk roku“, ve kterém soutěží jak adepti šperkařství, tak už profesionální šperkaři. Je tu i oborové sdružení klenotníků a hodinářů. Jsem velmi rád, že máme velký podíl na normě, kdy je u nás zákaz prodávat méně ryzostní zlato než čtrnáct karátů.

Co to je méně ryzostní zlato?

To už vlastně není zlato, je to jiný kov s přídavkem zlata. Čtrnáctka má padesát osm procent ryzího zlata, čtyřicet dva mědi, stříbra a jiných prvků. Méně karátové zlato by bylo již pod polovinou obsahu zlata, a proto se, podle nás, už nemůže o zlatu mluvit.

Čeho byste chtěl ve šperkařském oboru ještě dosáhnout?

Je mi líto, když vidím, jak naše řemeslo pomalu zaniká. Přál bych si, aby došlo k obratu k lepšímu. Dosáhnout toho jako jednotlivec nemohu, ale tohle je mým největším oborovým přáním.

Autor: Marie Šimice

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video