Odborníci řadí mosteckého rodáka Stanislava Fialu mezi nejtalentovanější současné architekty. Kancelářskou budovu MUZO, rodinný dům v Nebušicích a vilu v Karibiku najdete i v Atlasu současné světové architektury.
V Mostě kromě budovy divadla příliš krásných budov není. Stojí přesto ve vašem rodném městě něco, co vás profesně poznamenalo?
Most je typická ukázka socialistického urbanismu a opravdu moc krásy tam není. Mamince ale vždy připadal Most krásný. Vše je relativní a nepřísluší nám soudit. Žilo se nám tam hezky. Mojí nejsilnější inspirací je příroda. Když se zamyslím nad tím, čím na mě Most zapůsobil, tak je to příroda kolem. Ta bezbřehá krajina prázdna, která vznikla dolováním. Když se dnes přijedu, jsem příjemně překvapený, že je kraj mnohem zdravější. I když chemička a díry stále zůstávají.
Vracíte se domů rád?
Místo dětství je vždy zapsané v člověku jako hezké. I ta divná krajina výsypek je pro mě přitažlivá. Nepochybuji o tom, že krajina Českého středohoří a zdvihající se Krušné hory jsou krásné, ale líbí se mi i prázdná krajina mezi nimi. Takové přírodou vytvořené pouště jsem našel i na Islandu, nebo v Americe a cítil jsem, že tyhle obrazy mám uložené hluboko v duši. Jako kluci jsme po výsypkách běhali a zažili tam spoustu super věcí a neuvědomovali si, že dýcháme spoustu prachu. Jezdil jsem vždy na dva měsíce do jižních Čech. Když jsme se pak vraceli, už padesát kilometrů před Mostem byla vidět rudá záře z ethylenky. Vždycky jsem říkal, jako bychom se vraceli do pekla. Ale do pekla, které mám rád.
Kdy jste byl v Mostě naposledy?
Abych se přiznal, tak pořádně před deseti lety. A loni na gymnazijním srazu. Byl jsem na Hněvíně, na Širáku, za hřbitovem. Spíš na místech, kde jsem jako kluk jezdil na kole. A přišlo mi, že se to vyvíjí dobře. Svítilo sluníčko a domů jsem jel s krásným pocitem.
Získal jste řadu ocenění, kterého si vážíte nejvíce?
Každé potěší. Je to dobrá zpětná vazba. Jako velké ocenění beru, když mi laik nezatížený architekturou řekne, že se mu něco mého líbí. Ocenění nevnímám tak, že některé má třeba větší prestiž. I když to, že jsme se se stavbou kancelářské budovy MUZO dostali do finále evropské soutěže Mies van der Rohe Award, už má váhu. Dalo by se říct, že v evropské architektuře je to obdoba filmových oscarů.
Je pro architekta lepší, když si může dělat, co chce, nebo když se musí vypořádat s řadou omezení?
Komplikovaná místa s komplikovanými programy klientů jsou tou nejlepší půdou pro vznik dobrých věcí. Naopak nemít žádné omezení, to je pro architekta nejtěžší situace. Volná ruka ve fázi tvorby je ale hodně důležitá. To neznamená, že se s klientem nevedu třeba vášnivé diskuze, že vám nedává další omezení, ale velká důvěra je zásadním předpokladem dobrého výsledku.
Která stavba pro vás byla zatím největší výzvou?
Vždy se jí zdá ta nejčerstvější zakázka. Nesete si v sobě totiž předešlé zkušenosti, se snažíte je využít. K objevování nových obzorů. Uzavřené kapitoly jsou už za vámi. Jsou to všechno moje děti. A jako rodič nikdy neřeknete, že jedno dítě z těch ostatních je nejlepší. Nicméně poslední velkou výzvou byla klubovna na golfovém klubu Čertovo Břemeno. Museli jsme ji zasadit do krajiny, aby ničím nerušila. Je totiž blízko staré chalupy majitelů, kteří krajinu léta zvelebují. Nechtěli jsme ale sklouznout k patosu, zkoušet vytvořit nějaké vesnické stavení.
Fakultu architektury jste absolvoval v roce 1985, posunulo se výrazně vaše vnímání staveb, nebo byl váš rukopis vždycky stejný?
Člověk, aby si sám sebe vážil, si nepřipustí, že jede na nějaké módní vlně. Ale nemůžu to vyloučit. Všechno, co vidíte kolem sebe, vás ovlivňuje. Nejlepší je udělat z toho syntézu, nevybíjet se extravagancí. Pro mě je důležité, abych si každý prvek stavby dokázal odůvodnit, proč tam je. Musí být praktický. Na každé zakázce si zkoušíte něco nového. Musíte to ale udělat poctivě, nejzajímavěji a nejrozumněji, ne v duchu toho, že si zkoušíte něco za cizí peníze. Určitě jsem se od školy někam posunul, ale podstata, z které vycházím, je pořád stejná. Zakázku zpracovávám zevnitř, forma, do které to zabalím, je až to nejméně důležité. Zlatý řez vydal knížku o našich pracích a v ní vidíte, že jsou různorodé. Protože každý klient je jiný, místa, kde domy stojí, jsou různá. Kdyby si domy byly příliš podobné, nebudu mít pocit, že nesou můj rukopis, ale začnu se bát, že jsem formalista.
Je složité sehnat kvalitní kolegy, nebo je naopak talentovaných lidí hodně?
Je tu určitě spousta talentovaných lidí, ovšem ne každý talentovaný člověk je dobrým partnerem. Talentovaní jsou často sólisté a je někdy těžké je zkrotit, takže to pak v týmu nefunguje.
Jak žije architektonické studio? Cítíte stejně jako stavitelé vliv krize?
To je asi u každé firmy jiné. Také slýchávám, že jsou zlé časy. Musím zaklepat na něco, co nehoří, ale mám práce dost. Vývojem a stárnutím jsem dospěl k tomu, že je nejlepší pracovat v co nejmenším týmu, který je stejně naladěný. Nikdy jsem nechtěl jít cestou, že nakreslím skicu a dám to někomu dalšímu na dodělání. Můj systém je sice náročnější na můj čas, ale dosahuji výsledků, za kterými si stojím.
Jak bydlí jeden z nejuznávanějších současných českých architektů?
Nebydlím v paneláku, ale spíš v duchu přísloví „kovářova kobyla chodí bosa“. Nejsem typ, který rád vytváří krásu pro sebe. Mé osobní věci jsou za obzorem toho, co je pro mě nejdůležitější. Podstatnější je tvořit krásné věci pro ostatní. Mám spoustu kolegů, kteří si postavili krásný dům. Ale sám si říkám, že na to někdy bude čas a udělá to potom. A najednou vidím, že je mi padesát.
Oceňovanou stavbou je i vila v satelitním městečku Zdiměřice. Nepůsobí takový originální dům v okolní zástavbě jako pěst na oko?
Působí, ale neznám recept na to, jak to udělat jinak. Nejde o to se přizpůsobit formalismu okolních staveb. Připadá mi, že domy, které běžně vznikají, jsou opisované vzory. Takový systém neposouvá bydlení dopředu. Ty domy jsou sto let za tím, co dokázali už naši dědečkové, funkcionalisté ve 30. letech.
Proč si lidé kupují katalogové domy? Opravdu je stavba originálního domu s architektem příliš drahá? Dokázal byste postavit dům třeba za tři miliony?
Důvod není v penězích. Jsem o tom přesvědčený na sto procent. Zcela jistě se dají postavit dobré a chytré domy, které nevyjdou dráž, než ty katalogové, falešně naparáděné stavby, kterých se staví
Vracíte se na místo činu?
Hodně. Zpětná vazba je pro mě důležitá. Z klientů se stávají přátelé, takže se k nim přirozeně vracím. A když se z klientů stanou přátelé, chtějí po vás veškeré kontroly oprav. A jak se jejich potřeby vyvíjí, chtějí třeba něco dostavět, doplnit, upravit, zlepšit. Čím víc klientů, tím víc přátel a úkolů. Mám k nim osobní vztah a nechci to házet za hlavu.
Jste proslulý, jak se snažíte propojit dům s okolím. Dokonce se vám začalo přezdívat architekt - sedlák. Je takové spojení s přírodou možné i u kanceláří?
Myslím, že to ještě není přezdívka. K přezdívce jsem přišel malým nedorozuměním. Do projektu ProStory natáčela režisérka Věra Čakányová o mé práci dokument. Když mluvím o své tvorbě, často používám výraz selský rozum. Je to pro mě synonymum pro věci, které mi připadají rozumné a normální. Věra je ale Slovenka a ze selského rozumu jazykovou nuancí vznikla v jejím podání sedlácká metoda. Když jsem se na dokument díval, přišel mi moc pěkný a drobných nepřesností jsem si nevšímal, přitom jde o naprostý posun významu. Jenže se to už ujalo a kamarádi si ze mě utahují.
A to spojení kancelářských budov s přírodou?
Je to možné, ale jde o klienta. Jestli má otevřenou mysl a nebojí něčeho neznámého. Těžko budete propojovat s přírodou budovu uprostřed města, kde je leda hustá doprava. Proto tam třeba zkusíte vytvořit pocit sounáležitosti s přírodou uvnitř. Je přece příjemné, když vstoupíte z ulice do budovy, kde je příjemně a máte pocit jako v lese. Ovšem hranice mezi tím, aby to bylo příjemné a ne kýčovité, je tenká.
Ale i ve městě jsou místa, kde je možné kanceláře propojit s přírodou. Třeba poblíž parku?
Stavěl jsem na karibských ostrovech. Původní obyvatelé bydleli v chatrčích, které jim poskytovaly požadovaný stín, profukoval jimi vánek, který chladil. Jenže teď se tam rozmohla nová výstavba amerického stylu. Boháči si stavějí domy s malými okny a tónovanými skly, přes které není nic vidět. Vnitřek mají obložený pěti druhy mramoru a všude z toho kape luxus. A přitom je to bída. Vůbec si neuvědomují, že staví v místě s nejkrásnějšími kousky přírody a zavírají se do klimatizovaných hradů.
Jak jste s tím naložil?
Pro kluka z Mostu to byla výzva. Dostal jsem se do prostředí, které jsem neznal. Je to jiné, než stavět v Česku, kde se cítíte jako ryba ve vodě. Takže jsem tam přijel, abych zkoumal místní podmínky a viděl bezbřehou nudu. Nenašel jsem tam žádné spřízněné duše. Pro každou stavbu potřebujete tým, který to s vámi dá dohromady. Jenže tamní firmy byly zavedené na americké baráky. Našel jsem inspiraci v černošských slumech a rastamanských čtvrtích. Vycházel jsem z jejich principů, dodržel normy, které tam mají kvůli hurikánům, ale přesto se snad podařilo vytvořit luxusní stavbu propojenou s okolím. Není tam klimatizace, přesto tam proudí vánek. Stejně tak je tam neustále slyšet oceán.
A jak to dopadlo?
Když jsme to dostavěli, kamarád udělal velkou párty a pozval všechny sousedy z těch okolních uzavřených hradů. Když jsme to měli rozestavěné, koukali skrz prsty. Musím říct, že je to dost dostalo. Bylo to moc pěkné odpoledne, protože mi chválili přesně ty věci, které jsem udělal proto, aby dům dýchal blízkostí oceánu.
Které stavby naopak nadchly vás?
Hodně obdivuji přístupy Petera Zumthora. On je pro mě asi nejzajímavější člověk ze současných tvůrců. Měl jsem možnost navštívit dvě jeho stavby, které jsou veřejně přístupné. Jednak galerii v Bregenz. A největší pecka, kterou můžete prožít, to jsou termální lázně ve švýcarských Alpách ve Valsu. Jsou to takové komorní lázně, které postavil z místního kamene a vytvořil tam mystickou atmosféru. Pocit klidu a pohody, který uvnitř najdete, je prostě neopakovatelný. Nejsem si jistý, jestli existuje lepší stavba tohoto druhu na světě, ale já zase toho tolik neviděl.
