Od italského propadáku po zlato z japonského Nagana | E15.cz

Od italského propadáku po zlato z japonského Nagana

Pavel Loněk

Žádné zlato ze zimních olympijských her zřejmě není tak ceněné jako to z Nagana. Pro pamětníky měly ale každé hry neopakovatelnou atmosféru.

Bohumil Prošek

Cortina d'Ampezzo 1956, páté místo Byl to hokejový průšvih. Největší té doby. Už když jsme tam jeli, panovala v mančaftu špatná atmosféra. Brňané nemuseli sparťany, Bubník Zábrodského, staří se stranili mladých. A navíc nás čtrnáct dnů před začátkem olympiády poslali funkcionáři hrát přátelská utkání do Švýcarska. Úplně nás to vykolejilo, byli jsme totálně z formy. I s turnajem na Hrách jsme měsíc neviděli domov. Ke všemu nám v Cortině nezachytali gólmani. Jeden si radši zlomil brusli, než by nastoupil proti Sovětům a ten druhý pak Bobrovovi pustil dloubák z půlky hřiště. Škoda. Vítězství v základní skupině nad silnou Amerikou (4:3) se tak proměnilo v labutí píseň československého týmu. Na některou z medailí jsme totiž hokejisty určitě měli.

Jaroslav Jiřík

Grenoble 1968, druhé místo
Pamatuji se, že v Grenoblu jsme blbě prohráli s Kanadou 2:3, proměnili jsme málo šancí a namazali na jeden gól soupeři. Fandové si ale asi dodnes pamatují zápas se Sověty. S Rusákama to byly zvláštní zápasy. Vždycky jsme je chtěli šmiknout a byla blbost, co se občas vyprávělo, že jsme jim to museli nechat. Že se partaje dohodly. Byli jsme na ně vysazení, nastupovali s krvavými očima. Tak jsme si říkali, že když už je neporazíme, tak je aspoň zbijeme! Já jsem byl pověstný tím, že jsem chodil do mlýnice před brankou, dostal jsem tam hodně ran, ale taky jich hodně rozdal. Výstroj tehdy nebyla tak dokonalá, dostávali jsme hlavně zezadu přes lýtka. Hrál jsem v lajně spolu s Ševčíkem a Golonkou, táhli jsme to spolu dlouho a dávali hodně branek. Jožka Golonka byl šoumen, na place bojovník. Jarda Holík zase nešel daleko pro ránu. Vedli jsme 5:4 a přečkali závěrečný nápor. Lidé byli nadšení, Rusy nikde moc neměli rádi, i když to nebyli špatní kluci a ten jejich ruský socialismus zase tak moc nebaštili. V posledním zápase jsme potřebovali porazit Švédy a remíza nám bohužel ke zlatu nestačila.

Eduard Novák

Innsbruck 1976,
druhé místo
Před odjezdem do Innsbrucku měl doktor Trefný obavy, abychom nedostali chřipku. Na soustředění v Nymburku jsme všichni šli na povinné očkování. Vyhnuli se mu akorát Pardubičáci Martinec, Jirka Novák a Bohouš Šťastný, ti jediní potom byli v olympijské vesnici, kde řádila chřipka, zdraví jako řípa…
Jak jsme do Rakouska přijeli, tak jsme lehli. Na tréninky chodilo pět šest hráčů. Na zápasy se vstávalo rovnou z postele. Proti Polákům jsme nastoupili jen se čtrnácti hráči a vyhráli 7:1. Jenže Franta Pospíšil měl hrozný kašel a doktor Trefný mu dal na uklidnění kodein. Po zápase šel na antidopingovou zkoušku a byl pozitivní. Kodein nebyl na seznamu zakázaných látek hokejové federace, ale lékařská olympijská komise jej za doping považovala… Prohráli jsme kontumačně! Dál jsme lepili sestavu, proti Rusům už to bylo celkem v pořádku. Věděli jsme, že když je porazíme, budeme zlatí. Tři a půl minuty před koncem jsem dával na 3:2, byli jsme olympijskými vítězi, ale hned v dalším střídání jsem byl za běžný zákrok na Michajlova vyloučen. Michajlov byl potvora, nahrál to a rozhodčí mu to sežral. Takových zákroků byly desítky. Prohráli jsem 3:4 a ta porážka.., to byla taková malá tragédie. Zlatu jsme byli blízko.

Milan Nový

Lake Placid 1980,
páté místo
Nemůžeš pořád vyhrávat. Kdybychom porazili Švédy, tak jsme hráli o medaile. Jenže takový už je turnajový systém. Se Švédy jsme v rozhodujícím zápase prohráli 2:4. Gólman Lindbergh čaroval, měli jsme čtyřiapadesát střel, obvykle to bývá tak o dvacet míň, a dali jen dva góly. V jediným zápase jsme prohráli vysokým rozdílem, s Američany 3:7. To se ale ještě nevědělo, že budou tak dobří a vyhrají celý turnaj. Potom jsme porazili Kanadu a byli pátí. Lidi ale byli zvyklí na to, že jsme vozili medaile jak na běžícím pásu a ptali se, co se to stalo, že jste byli až pátí? Jenže mužstvo se po světových titulech měnilo, probíhala generační výměna. Hrál jsem v lajně s Vincem Lukáčem a umístil jsem se mezi nejlepšími v bodování. A i když jsem byl v mužstvu, kterému se nedařilo, tak jsem odehrál velmi dobrý turnaj.

Martin Procházka

Nagano 1998, první místo
Uteklo to jako voda, co bylo plné pražské Staroměstské náměstí a lidé chodili ráno do hospod s českými vlajkami. Ta hokejová horečka každý den stoupala. Až ke zlaté medaili po tom „motýlu“ Petra Svobody ve finále proti Rusku.
Pro celý vývoj turnaje byla podle mého názorů důležitá porážka Američanů ve čtvrtfinále 4:1. Američané byli nesmírně sebevědomí, nepřipouštěli si, že by s námi mohli prohrát a taky nás v první třetině zatlačili. V těch nepříjemných chvílích jsme měli Haška – a taky trochu tolik potřebnou kliku, že jsme prohrávali jen 0:1. Ve druhé třetině jsme vývoj otočili, mužstvo táhl Jarda Jágr, byl to asi jeho nejlepší výkon v turnaji. A pak už ta zmiňované horečka stoupala, věděli jsme, co se děje doma. Semifinále s Kanadou bylo zase Haška. Pochytal všechny samostatné nájezdy! Reichlův gól stačil na výhru a ve finále s Rusy se už euforie rozhořela naplno. Chtěl bych vzpomenout i na kouče Ivana Hlinku, bezvadného chlapa, na jehož intervenci jsem začal pravidelně hrát v Torontu a mohl vůbec do Nagana jet. Hlinka měl svoje pravidla, a když někdo večer vypil dvě piva, tak z toho nedělal vědu. Proslulý byl jeho výrok, že se z tý slávy hlavně nesmíme posrat, protože jsou i jiný věci v životě.
Do Vancouveru nepojdeme jako favorit, ale zlato získat můžeme. Máme v týmu individuality. Brankáře Vokouna, Eliáše a samozřejmě ve skvělé formě hrajícího Jágra. I kdybychom však ve Vancouveru vyhráli, tak poprvé to stejně bylo to za nás…

Autor: Pavel Loněk
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!