Narodil se v Opavě, vyrůstal na sídlišti v Kateřinkách a rád vzpomíná na chvíle prožité u babičky ve Zlíně. Vždycky snil o cestování a malování. Obojí se mu splnilo. Lidé ho znají především s tetovací jehlou v ruce. Poslední dva roky kreslí Jiří Hatala ve svém tetovacím studiu Opavanům na kůži ještěrky, mořské panny a třeba i psí hlavy. A jeho jméno má zvuk i za hranicemi Opavy. Daří se mu v práci a je hrdým a spokojeným otcem i manželem. Setkání s manželkou Gabrielou a narození dcery Kateřiny považuje za jedny ze svých největších úspěchů.
„Od dětství jsem chtěl pracovat jako řidič a poznávat svět. A to se mi splnilo, když jsem několik let jezdil s kamionem i autobusem. Ale víc mě lákalo malování, kterým se dneska živím. A vůbec nevadí, že nepracuju se štětcem a plátnem. Naopak dělat lidem obrazy na tělo je ještě zajímavější,“ říká Hatala.
Od štětce k tetovacímu stroji
Kreslířský talent zdědil po rodičích. „Oba dva nádherně malují, tak se to asi nějak sešlo,“ objasňuje. Tetování mu prý nikdy nerozmlouvali, i když na jeho první pokusy se dívali dost skepticky. „Poprvé jsem to zkusil v patnácti. Samozřejmě sám na sobě. Uměl jsem jen základy. Podle toho to taky vypadalo. Pak přišly další pokusy na vojně. Nejdříve jsem se učil z různých příruček, sledoval jsem kérky jiných. Teprve později jsem se seznámil se zkušenějšími tatéry, u kterých jsem nabíral vědomosti,“ popisuje své tatérské začátky.
A chce i dneska vědět víc a víc. „Mění se styly, mění se barvy, dají se koupit lepší a kvalitnější nástroje. Tetování není o tom, že se něco naučíte a pak to stejně děláte celý život. Musíte na sobě pořád pracovat a zdokonalovat si svůj rukopis,“ říká opavský tatér.
Jaký je to pocit poprvé držet strojek nad cizí lidskou kůží? „Je to už hodně dávno, byl jsem nervózní a zároveň to vnímal jako velký adrenalinový zážitek,“ rozpomíná se. První motiv, který jehlou vepsal zákazníkovi do paže, byla mořská panna.
„Jméno toho kluka už si sice nevybavuju, ale byl asi hodně odvážný,“ vtipkuje Hatala.
V devadesátých letech, kdy nabíral své první zkušenosti, vypadalo tetování úplně jinak. Žádné profesionální strojky nebo široká škála tetovacích barev. Stačila jehla a černá tuš. „Jsou to docela úsměvné vzpomínky, ale jsem rád, že je tato doba pryč a dnes si člověk může vybírat, s čím se mu dobře pracuje,“ porovnává historii a současnost. Tetování podle něj za posledních pětadvacet let prošlo velkým vývojem. I lidé jej dnes berou jinak. „K tetování se člověk kdysi mohl dostat snad jen ve vězení, možná na vojně. A ostatní ho za obrázky na kůži odsuzovali.
Aby se mohl do tetování pustit profesionálně, prošel speciálním kurzem. Ten trval několik měsíců, absolvoval jej v Krnově u Iva Výbocha z Tattoo Zone.
„Tetování je životní styl, práce, kdy mi dělá obrovskou radost spokojenost zákazníka. Jsem šťastný, že nemusím dělat v továrně nebo nějakou jednotvárnou práci. Nedovedu si představit, že bych měl dělat něco jiného,“ říká Hatala.
Jako u doktora,
hlavně nekřičet
V jeho salonu to trochu vypadá jako u doktora. Zákazník si sedne do speciálního křesla a tatér má vybavení, které připomíná zubařskou vrtačku. Pracuje v rukavicích a úzkostlivě hlídá čistotu. A jak dlouho si tu posedíte? „To záleží, jaký motiv si kdo vybere. Může to být otázka dvou hodin, ale i celého dne. Nejlevnější černobílá kérka stojí tisíc korun. U složitějších obrazů se s lidmi domlouvám na více sezeních, aby je to tolik nebolelo. Protože zvláště v místech, kde je jemná kůže, to chce zatnout zuby. A jakmile jsme hotoví, přelepím tetování bandáží. Než se to zahojí, nesmí si to zákazník mýt třeba i pět dnů. Naopak je důležité, aby si to pravidelně mazal,“ vysvětluje Hatala. Podle něj není vůbec dobrý nápad nechat si udělat kérku narychlo, z hecu a ještě se předtím posilnit alkoholem. „Naopak, lidé by to měli vnímat třeba jako drobný lékařský zákrok, před kterým musí dodržovat životosprávu. Například se dobře napít.“ Ve všem, co dělá, se snaží řídit heslem: Chovej se vždy k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.
