Odhalili tajemství válečných táborů. V Liberci jimi prošly tisíce vězňů | E15.cz

Odhalili tajemství válečných táborů. V Liberci jimi prošly tisíce vězňů

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Zajatecké tábory za války fungovaly po celém Liberecku i okolí. Rok po nich pátrali odborníci Severočeského muzea. Teď své objevy představí veřejnosti.

Dva metry vysoké ploty s ostnatými dráty, neproniknutelně zakryté prkny nebo plachtami. Píše se rok 1945 a nezvyklé bariéry už řadu měsíců obklopují bývalou hospodu U Votočků v liberecké Hradební ulici. Jen málokdo ví, co se za vysokým plotem děje, všichni ale tuší, že nic pěkného. Za ploty leží ruský zajatecký tábor. Vězni tam poznávají ten nejostřejší režim, nejhorší zacházení. V dalších asi třiceti táborech, které jsou rozesety po celém Liberci, prožívají jiní zajatí cizinci a totálně nasazení dělníci menší nebo stejné útrapy. Hůř jsou na tom už jen lidé v romských nebo koncentračních táborech a ani těch nebylo v regionu právě málo.
V domě v sousedství lágru v Hradební ulici za války bydlel i jedenáctiletý chlapec Rado Faltis. Zážitky z Liberce, z druhé světové války, má dodnes v živé paměti.
Nezapomene na sedmý květnový den roku 1945, kdy se nad hlavami Liberečanů ozvaly motory přilétajících bombardérů. „Bylo poledne, když první bomba spadla asi třicet metrů od tábora Francouzů, druhá přímo na můj rodný dům, třetí dopadla asi o sto padesát metrů dál a zničila velký činžák na rohu Hradební a Dělnické ulice. Když spadla bomba na náš dům, snažili se vězni z vedlejšího ruského lágru dostat pryč. Podle vyprávění maminky ale většina zajatců neměla šanci dostat se pryč, protože byli hlady zesláblí a neměli sílu na útěk,“ vzpomíná dnes téměř osmdesátiletý Rado Faltis. Sám se malý Rado podíval do jiného ruského zajateckého tábora, Na Spáleništi v Horním Hanychově. „Bez pomoci mé tetičky Aničky, která se znala s německým poddůstojníkem lágru, bych se do tábora nemohl nikdy podívat. Tetička byla Němka, pomáhala ruským i ostatním zajatcům, i když to bylo nebezpečné,“ vysvětluje Faltis. Jeho příbuzná vězněným nosila jídlo. Nasazovala přitom svůj vlastní život.
Na pomoc vězňům například doplatila Faltisova dobrá známá a přítelkyně jeho rodiny Inge Lutzová z Rochlice. „Za pomoc francouzským válečným zajatcům ji v září 1943 zatklo gestapo. Lidový soud v Leitmeritz (Litoměřice, pozn. red.) ji odsoudil a poslal do koncentračního tábora v Ravensbrücku pod vězeňským číslem 18239,“ popisuje osud své známé Faltis. Inge Lutzová se konce války nedočkala. Zemřela v koncentračním táboře 5. února roku 1945.

Zapomenutá místa

Kolik ve skutečnosti existovalo na Liberecku a v okolí koncentračních, internačních a pracovních táborů přibližně rok zjišťovali dokumentaristé ze Severočeského muzea v Liberci. Projeli stovky kilometrů, prozkoumali desítky míst, ptali se pamětníků. Přesně zmapovali tábory z období války, našli i původní budovy, ve kterých žili vězni i jejich trýznitelé. Našli řadu předmětů z válečných let. Podařilo se jim také označit přesné místo, kde stával koncentrační tábor v Milecicích (Geppersdorf), který byl pobočkou koncentračního tábora Gross – Rosen. Dosud nikdo přesně nevěděl, kde se vlastně tábor nacházel, dnes je jasné, že ležel asi pětadvacet kilometrů od Jindřichovic pod Smrkem.

„Tábory na Liberecku se mísily. Někdy šlo o tábor říšské pracovní služby (RAD), kam musel nastoupit každý Němec, asi jako dřív u nás byla civilní služba. Jenže pak přišla válka, Němci šli na frontu a najednou chyběla pracovní síla. Z táborů RAD se tak staly nejdřív tábory pro totálně nasazené, později pro zajatce a výjimečně i koncentrační tábory,“ popsal dokumentátor Ivan Rous.

Na Liberecku nejčastěji vznikaly při továrnách. Jedna měla i čtyři pracovní tábory. „Totálně nasazení měli relativní svobodu, třeba si směli zajít večer do kina. Zajatci to měli o poznání horší, s Rusy zacházeli Němci nejhůř. Brali je jako podlidi, jejich tábory měly režim spíš koncentráků, vázly dodávky jídla. Podobně na tom byli Romové,“ vysvětluje Rous. Romské tábory existovaly v Liberci dva. Jeden u lomu na Kunratické, druhý v Nádražní ulici. Končili v nich všichni Romové, protože byli na základě norimberských procesů, stejně jako Židé, označeni za cizí rasu. Protože se nepovedlo dohledat žádné archiválie, mohou historici existenci táboru pod Kunratickou rekonstruovat jenom díky výpovědím svědků. Jisté ovšem je, že všichni muži z lágru putovali transportem do koncentračního tábora Buchenwald a ženy do Ravensbrücku.
„Doložen je případ mladé Romky, která se raději utopila v rybníce nedaleko lomu, než aby opustila v transportu Liberec,“ doplňuje Rous. Rochlický romský tábor sloužil svému účelu od roku 1939 a poslední transport vypravili na podzim 1944. Deportaci Romů z Liberce přežili jen čtyři lidé, kteří se zachránili shodou okolností z posledního transportu přímo na libereckém nádraží.

Zmizelý transport

Jedním z nejdůležitějších koncentračních táborů na českém území byl u továrny Getewent v Rychnově u Jablonce nad Nisou. V posledních měsících války se tam totiž přesunulo velitelství koncentračního tábora Gross-Rosen.

První transport do rychnovského tábora přijel 14. března 1944 a čítal 199 vězňů, část z nich byla z koncentračního tábora Dachau. Další transporty následovaly každý měsíc, přijížděli vězni z Osvětimi, Buchenwaldu, z Breslau, Jablonce nad Nisou, Hartmannsdorfu a z Žitavy. „Paradoxně díky svým profesím někteří vězni unikli smrti, protože Němci je potřebovali jako odborníky do táborů při továrnách. To byl i případ Rychnova,“ podotýká Rous. Nejlépe se vedlo nasazeným do továrny, kteří pracovali u soustruhů nebo jako elektrikáři. V Rychnově vyráběli díly k radarům nebo vysílacím stanicím. V areálu továrny dokonce měli bazén s mořskou vodou, ve kterém se testovaly součástky pro lodě a ponorky. Ne všem vězňům v Rychnově se povedlo pracovat v továrně. Nejtěžší práce dělala skupina „Baukollone“, ve které vězni razili podzemní tunel, jenž měl spojit tábor s továrnou. „Práce v tunelu byla natolik náročná, že se používala i jako trest. Vězni tam podle výpovědí pracovali ve vodě, která sahala až do pasu,“ dodává Rous.

Od února 1945 se začaly v Rychnově objevovat evakuační transporty. Podle svědků přijelo do tábora 1600 vězňů z Osvětimi, ale jejich stopy v Rychnově nadobro končí. V noci ze 7. na 8. května Němci stěhovali i rychnovský tábor. Vězni vyrazili směrem na Jablonec, ale po několika kilometrech narazili na vojenskou německou jednotku, a ta je obrátila zpět do lágru. Tam se dočkali osvobození 9. května 1945. Dodnes stojí některé budovy tábora. Netknutý zůstal podzemní tunel, který je přístupný z továrny. Existenci tábora pamatuje i studna, ze které se voda přes čerpadlo rozváděla do areálu, továrny i domu velitele.

Pozůstatky válek 20. století na Liberecku 29. 6. - 15.8. Severočeské muzeum Liberec, velký sál
Výstava mapující koncentrační a pracovní tábory, válečnou výrobu i podzemní nacistické továrny na Liberecku.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video