Odlehlý Zanskar aneb Himálajská exkurze do dávnověku
Cesta do severoindické oblasti Zanskar dva dny vázne v Sonnamargu – nevábné osadě a vojenském kempu. Zdržuje tu sesuv půdy i politické pnutí v hraniční části Kašmíru, kde úřady zrovna blokují internet i omezují signál operátorů. Nakonec je nejlepší vyrazit pěšky a ve srážkovém stínu za nedalekým průsmykem Zodži-la (3550 metrů nad mořem) stopnout auto.
Ani v Kargilu, odkud už vyjíždějí džípy přímo do Zanskaru, ale není vyhráno. Taxikáři na této zastávce mluví zmatečně a popírají existenci sdílených džípů.
Ušmudlané město bez jakékoli dominanty v podobě náměstí, či dokonce snad výlučné stavby překvapuje obrovským množstvím nesmyslných obchodů. V jedné zapadlé ulici naráží na nezájem kolemjdoucích hned deset lékáren. Podnik, kde by místní usedli k čaji, ale vidět není. Minuta strávená v Kargilu je pocitově stejně dlouhá jako hodina kdekoli jinde. O to smutnější je, že složitě obstaraný džíp vyzvedává dva Čechy spolu se skupinkou místních až následující noci. Dalších 11 hodin pak vymetá výmoly na vodou poničené cestě.
Zásoby místní dopravují na hřbetech zvířat. |
Z letargie výletníky probírá až pohled na jedno z údolí ještě hodiny před samotným Zanskarem. Ryk města, troubení a vyjednávání jsou najednou minulostí. Tady jediný pohyb obstarává vlahý vánek, v něm kroužící draví ptáci a pod nimi cupitající vyžraní svišti. Sem tam se mezi drny a balvany v říčním údolí loudá huňatý jak v doprovodu pastevce. Cesta po několikadenní anabázi konečně začíná dávat smysl.
Oblast, kde zima učí houževnatosti
Klid z okolní krajiny se přenesl i na kontrolní stanoviště. Policistu vzbudil řidič, vytáhl jej do úřadovny s igelity v oknech a nápisem „Police“ složeným z cigaretových krabiček na zdi. Údaje z pasu si částečně uniformovaný muž opisoval už sám.
Dopoledne auto zastavuje v horním údolí Zanskaru. Několik domků v pustině 300 metrů od silnice tvoří vesnici Tungri. Pro mladou spolucestující, Tibeťanku Sonam Dormu, je čas vystoupit. Do foťáku se nesměle kření, není ale pochyb o tom, že křehký zevnějšek jen maskuje drsnou podstatu. Ti z mála českých cestovatelů, kteří projevili odvahu a houževnatost přijít sem v zimě po zamrzlé řece, na svých přednáškách vypověděli o těžko pochopitelné netečnosti zdejších lidí k mrazu i samotě. Celou zimu jen usrkávají slaný čaj s jačím máslem a čekají na jaro. Polárník Ladislav Tajovský vzpomíná na ratolesti poskakující po světnici v minus 15 stupních Celsia do půl těla svlečené, protože oproti čtyřicetistupňovému mrazu, který během jeho výpravy do Zanskaru vládl venku, bylo zkrátka teplo. Když se návštěvníci na odchodu halili do šál a rukavic, vzbudili tím údiv a vysloužili si i posměch.
Místní návštěvníkům nabídnou většinou pikantní zeleninu a čaj. |
Místní, izolovaní v zimě sněhem a de facto i po zbytek roku vzdáleností, nepohrdají ničím z toho, co jim nehostinná krajina nabídne. Žena pečlivě přerovnávající sušený jačí trus patří k rutinním obrázkům zdejšího vesnického života. To, že i z poraženého jaka spotřebují úplně všechno, potvrzuje i jeden z místních tibetských přistěhovalců. Dokonce i oči přežvýkavce někteří z nich jedí.
Jakýmsi turistickým centrem Zanskaru je Padum. Město ležící ve středu této oblasti je pod dočasnou muslimskou správou z Kargilu. Až jednou stát dokončí silnici, budou se o město starat místní hinduisté. Pivo tu ale v hospodě na křižovatce ve večerním přítmí dostanete už teď. Víc než špatné pivo ovšem našince těší možnost vydat se konečně mezi horské kláštery a postaru žijící obyvatele zapadlých osad.
Cestu z Padumu napříč údolím výjimečně lemují pole. Na nich vrcholící sklizeň vzbuzuje mylný dojem, že se člověk nachází v úrodném kraji. Takové jsou ale jen fragmenty Zanskaru. Ženy a děti v tři hodiny vzdálené vesnici Karsha vynášejí seno na střechy domů. Při pohledu z oken stejnojmenného kláštera nad vískou splývají se stády koz v jediném mravenčení.
Pražák a Brňák v objetí zanskarské pohostinnosti
Po další půldruhé hodině chůze od kláštera se v údolí zjevuje trojice domků osady Rinam. V potoce před jedním z nich pere žena prádlo.
Vesničané pracující na poli se při pauze podělili s cizinci o oběd. |
„Dobrý den, potřebujeme vodu, dali bychom si něco k jídlu a taky se rozhlížíme, kde přespíme. Nepořídili bychom to u vás?“ zapřádají cizinci hovor. Ujímá se jich 29letý muž Butup, který je vede do zvýšeného podlaží, kde na konci temné chodby se schoulenou stařenou ukazuje na koberci vystlanou místnost s desítkou velkých tepaných mosazných hrnců a spoustou plechových zdobných konvic. V himálajské osadě jsou podobným symbolem jako BMW na garážovém stání před rodinným domem v Petrovicích.
Dům je svým zařízením poplatný různým staletím zároveň. Záchod představuje dvojice děr v zemi, funkci splachovadla plní hromada zeminy a vedle opřená lopata. V koupelně se škopkem, jehož obsah se vylévá na podlahu, působí malé překvapení automatická pračka.
V kamenných ohradách pod okny zírá trojice jaků a stejný počet telat na úhledný mantinel schnoucích placek vlastního trusu. Rodina má dobytek na mléko i na maso, porážejí jej v zimě, přičemž část masa jde na prodej. V protější potemnělé kuchyni s komínem uprostřed místnosti a televizí v rohu už Butupova mladší sestra a 52letá matka stavějí na čaj. První kolečko je z jačího mléka, druhá, už lehce solená runda z vody s jačím máslem. Ženy rovnou chystají i večeři. U stolku na zemi už sedí i Butupův 48letý otec. Všichni vypadají o pět až 15 let starší. Do jejich tváří se vepsal namáhavý život, horské slunce i extrémně suchý vzduch.
Pastvina spasená na výšku golfového trávníku představuje pro jaka spíše terén na procházku než k obživě. |
Jeden z cizinců strhává pozornost osazenstva domu fotografiemi svého fóliovníku s paprikami na předměstí Brna. „Normálně, tyhle lidi také zajímá, jak žijeme, jaký máme dům a co jíme, ne,“ ťuká si na čelo prozíravý Moravák. Nejvíc z domácích mluví Butup. Jeho dvě děti žijí v Padumu, kam za nimi jednou týdně jezdí. Mnoho cizinců tu nehostí, většinou je totiž nenapadne se zeptat, a tak stavějí stany a vyžívají z donesených instantních zásob.
U domácích je k jídlu dušená okořeněná zelenina s rýží a pickles. Butup z plastové nádoby rozlévá vlažnou, lehce perlivou tekutinu a na dně hrnku se usazují klíčící zrna. Odvaha k opatrnému pití domácího kvasu s chutí slabšího kyselého burčáku se proti očekávání nevymstí.
Komplexní pohled
Ráno ženy vyrovnávají na tác chiapatti, jačí jogurt a cosi jako teplý vinný list s kari a pickles. Pobyt doma u místních vychází každého z Čechů zhruba na 200 korun i s diškrecí. Za tyto drobné pořídili zážitek, jaký nezprostředkuje žádná cestovní kancelář.
Další zastávka bude po čtyřech hodinách chůze v Zangle, královském městě pod sedlem Cha Cha la (4950 metrů nad mořem). Cestu tam lemují gigantická úbočí s roztodivně klikatou geologickou strukturou a roje balvanů v údolí, které vypadají, jako by je teprve před pár měsíci vyprskla skála nad nimi.
Cesta ze Zanskaru do Dillí vede přes Leh, to už je ale jen indický turistický Disneyland. |
Při postupu podél řeky berou za své i poslední dovezené cestovatelské představy o poznávání Zanskaru. Všechny obavy cestovatelů, že minou cosi podstatného, že nestihnou dojít k té nebo jiné důležité přírodní nebo kulturní zajímavosti, ztrácejí platnost. Jak se totiž ukazuje, podstatný je Zanskar jako celek a jeho atmosféra odlehlého zakonzervovaného místa ve velehorách s ledovci a jen omezenými příležitostmi přežít.