Tři roky strávila mladá spisovatelka Kateřina Tučková studiem dokumentů, které se týkaly tématu poválečného vyhnání Němců z Brna. Historická fakta zabalená do příběhu mladé Němky teď vydala v nové knize Vyhnání Gerty Schnirch.
Proč jste se rozhodla zrovna pro román o vyhnání mladé Němky z Brna? Žiju v Brně, v ulici, odkud byla také vyháněna řada německých rodin. Poté, co jsem se od historika Davida Kovaříka dozvěděla detaily odsunu, začaly se mi jeho obrazy odehrávat v ulicích, jimiž jsem chodila. A nemohla jsem na tu dobu a na válku zapomenout třeba i proto, že ve fasádě domu, v němž žiji, jsou dodnes díry po kulkách. Nebyla totiž opravována od třicátých let.
Vaše kniha je natolik plná emocí, že si člověk musí ve čtení dávat přestávky, aby ji zvládl. Jaký z knihy máte pocit vy? Já jsem ty emoce prožívala, když jsem knihu psala. Teď už cítím jedinou emoci: obrovskou úlevu, že jsem to dotáhla do konce, že to vyšlo a že je to podařené. Nicméně během těch tří let zjišťování informací a psaní jsem se místy dostala do tak silného soužití s tématem, že jsem třeba v noci při bouřce vyskočila z postele přesvědčená, že je bombardování a křičela jsem z otevřeného okna ven.
Pro někoho, kdo není rodilý Brňan nebo pamětník válečné doby, je kniha dobrou „učebnicí brněnského dějepisu“. Kde jste čerpala historické informace? Práce na knize byla kvůli historickým a místním reáliím opravdu náročná. Proto také trvalo tři roky, než jsem ji dokončila. Zřejmě bych ji nikdy nedotáhla do takové přesnosti, kdybych neměla konzultanty z řad historiků. Ti mi přinášeli materiály a poopravovali detaily, jako byly třeba názvy ulic za války.
Kvůli románu jste absolvovala pochod z Mendlova náměstí do Pohořelic s kočárkem, tak jak údajně tehdy musela při odsunu jít i mladá Gerta. Pomohlo vám to vcítit se do postavy hlavní hrdinky? Ano, byl to důvod, proč jsem ten pochod organizovala. Chtěla jsem prožít co možná nejpřesněji situaci, v níž se ocitla. Proto jsme s Davidem Kovaříkem uspořádali noční pochod, a proto jsme šli také všichni plně naloženi, já třeba s kočárem a věcmi na něm. Bylo to velice náročné, a to nás netrápily žádné tragické okolnosti pochodu. Setkání na Mendlově náměstí, odkud jsme vyšli, byla ostatně velice emotivní věc – potkala se tam řada lidí z kruhů německých i českých.
Příběh je vlastně o mladé dívce, která měla tu smůlu, že se narodila jako Němka. Myslíte, že pro Čechy dokáže být takový příběh zajímavý? Jistě se najdou lidé, kteří řeknou, že si svůj osud zasloužila. Samozřejmě. A tento názor je také zásadní pro čtení knihy, pokud se do něj vůbec někdo s opačným názorem pustí. Už teď ke mně doléhá řada názorů, které odsuzují nejen téma, ale s ním i formu zpracování. Je to přirozené. Otázka odsunů a vyhnání dodnes vzbuzuje konflikty. Já osobně myslím, že dnes jde jen těžko určit, kdo si vyhnání zasloužil a kdo ne. Předpokládám, že řada těch, kteří nesli vinu, práskla do bot už před příchodem fronty k Brnu. Takže v květnu, kdy k divokému odsunu došlo, už v Brně zůstávaly jen ženy, děti, váleční invalidé a staří lidé.
Jaké máte zatím na knihu ohlasy? Rozporuplné, většinou ale spíše pozitivní. Někteří lidé mě chválí za odvahu hrábnout do konfliktního tématu.
Nedávno jste za knihu dostala Literární cenu sudetoněmeckého Landsmannschaftu. Co to pro vás znamená? Cena mě velmi potěšila. Zvlášť proto, že se v Mnichově při udílení mluvilo o mé knize především jako o součásti kultury a vzpomínek a ne jako o politickém manifestu. Je to pro mě podpora a povzbuzení, i další důvod, proč psát dál.
Považujete tento román za svou „klíčovou knihu“? To ať raději posoudí jiní – ale až tak za šedesát let, ať ještě něco stihnu napsat. Byla by katastrofa, kdybych před sebou už neměla vidinu napsání klíčové knihy. To bych to mohla rovnou zabalit a v osmadvaceti odejít do spisovatelského důchodu. Existuje-li nějaký vůbec.
