Okénko Jany Plodkové: Jako stádo ovcí

Například chováme se jako stádo ovcí jsem pochopila na cestě magnetickou krajinou Skotska, kde nevíte, co je dole, co nahoře a co ještě výš, kde úzké silnice jen pro jedno auto vám nedovolí se nekochat okolím.

A hlavně nepřejet ovci. Ovce jsou všude. Na skále, kdy nechápete, jak se tam dostaly, za plotem, mimo ohradu, na silnici, snad i na kapotě auta. Přecházejí pruhy jakoby se nic nedělo. Poprvé je to roztomilé, podruhé nebezpěčně vyhlížející, potřetí iritující.

Především ve chvíli,, kdy klakson ani české “jedeš” nezabírá. Jednou jsem i vylezla z automobilu, abych ta domácky vyhlížející zvířata “přenesla” na stranu. Jen je příště třeba správně postřehnout, zdali náhodou nejde o matku s jehnětem.

To pak zahánějí ony vás. Kvapíkem. Člověk může být trpělivý do aleluja, ale po pěti dnech i aleluja je nedostatečné. Až, jako když uhodí blesk z čistého nebe, vás napadne písknout.

A světe div se, jako když cvrnknete do kuliček a silnice je volná. V tu chvíli mi došlo, že je mezi námi jistá podobnost. Kráčíme si klidně svými životy a jakmile nám cosi naruší jejich řád, přichází chaos.

Ano, chováme se jako stádo ovcí, na čemž není nic špatného, pokud nejsme jenom stádo, ale stádo individualit.