Francie se marně pokouší vyklouznout z pasti obřích sociálních výdajů a kleští populistů
Francouzský prezident Emmanuel Macron v úterý večer jmenoval pátého premiéra za poslední dva roky. Sébastien Lecornu se pokusí o to, na čem padli jeho předchůdci. Prosadit státní rozpočet, který alespoň mírně sníží obří schodek země. Ten loni dosáhl 5,8 procenta HDP a byl jedním z nejvyšších v Evropě. Letos se očekává velmi podobných 5,7 procenta. Ambice, na níž v pondělí večer padl předchozí premiér François Bayrou, byla dostat deficit alespoň pod pět procent HDP.
Takové snížení ale není možné jinak než škrty sociálních výdajů za desítky miliard eur. Bayrou navrhoval snížit schodek kombinací škrtů a vyšších daní o 44 miliard eur. A narazil stejně jako jeho předchůdce na populistickou většinu, která svírá v parlamentu menšinu podporovatelů současného prezidenta. Populisté, kteří se označují za radikální pravici a levici, se shodují na razantním odmítání jakýchkoliv škrtů. Touto pastí zkusí Lecornu jako další adept projít. Nepotřebuje přímo souhlas většiny. Stačí, když mu – na rozdíl od předchůdců – nevysloví nedůvěru.
Vysoká cena za pozdější důchody
Francie už druhý rok prožívá politickou krizi, kdy Macron není schopen v obklíčení populistů v parlamentu fakticky vládnout. Bez přinejmenším zbrzdění prudce rostoucích rozpočtových schodků hrozí druhé největší evropské ekonomice vážná dluhová krize. Investoři pomalu ztrácejí s nekontrolovanými dluhy trpělivost a úroky z francouzských státních dluhopisů rychle rostou.
Například u nejostřeji sledovaných desetiletých dosahují úroky už na 3,47 procenta. Pro srovnání: u českých dluhopisů je to 4,33 procenta. U dvacetiletých francouzských dluhů už si ale investoři žádají úrok 4,04 procenta a u půjček na třicet let 4,33 procenta. Při celkovém dluhu 113 procent HDP jsou už jen samotné splátky dluhů obřím výdajem rozpočtu.
Ratingové agentury Francii bedlivě sledují. Většina z nich s negativním výhledem. Pokud se alespoň neotočí trend ke snižování schodku, hrozí další pád ratingu a růst úroků. Jenže s populistickou většinou je snížení výdajů mimořádně obtížné. Oba bloky, jak Národní sdružení Marine Le Penové, tak levicová fronta od socialistů a komunistů po radikální Nepodrobenou Francii Jeana-Luca Mélenchona, mají svoji politiku postavenou právě na boji proti omezování sociálních výdajů, do něhož se pustil Macron. A podepsalo se to na jeho rekordně nízké podpoře.
Současná politická krize je přímým důsledkem Macronových reformních zásahů. A cenou za ně. Kdyby je neudělal, byly by dnes rozpočtové schodky ještě výrazně vyšší. Macronovy zásahy do důchodů a daní jsou jedny z největších v historii Páté republiky. Dnes to v éře jeho už chronické nepopularity zapadá, ale málokdo z jeho předchůdců vytáhl Francii ze sociální a daňové pasti tak jako Macron.
Nejodvážnější prezident Páté republiky
Vysloužil si za to obří demonstrace. Jedny z největších od roku 1968. Navzdory protestům prosadil v dubnu 2023 odložení věku odchodu do důchodu z 62 na 64 let. Před penzí musejí Francouzi odpracovat minimálně 43 let. To je víc než v Česku. Už v prvním mandátu mezi lety 2017 a 2022 Macron omezil řadu takzvaných speciálních režimů, které dovolovaly vybraným profesím odejít do předčasného důchodu výrazně dřív. Co Macron zrušil, to u nás mimochodem vládní koalice Petra Fialy právě zavedla.
Už ve chvíli, kdy Macron prosazoval zvýšení důchodového věku, neměl v parlamentu většinu. Využil ale speciálního článku francouzské ústavy 49.3, který dovolil změny prosadit bez schválení v parlamentu. Tím vyvolal obří protesty. Zvýšení důchodového věku je ve Francii, stejně jako ve většině evropských zemí, jedním z vůbec nejcitlivějších politických témat. Proto se ho ujímají populisté, ať už mají levicové nebo pravicové nálepky. A slibují, že penzijní věk opět vrátí zpátky. U nás toto téma jako volební hit hraje Andrej Babiš, který slibuje zastropování důchodového věku na 65 letech.
Rok po prosazení oddálení penzí v květnu 2024 Macron drtivě prohrál volby do Evropského parlamentu, v nichž dominovalo národní sdružení Marine Le Penové. Chtěl využít šoku a okamžitě vypsal nové parlamentní volby. V nich opět drtivě prohrál a zvítězili levicoví populisté vedení Jeanem-Lucem Mélenchonem. Hlavním tématem byly přirozeně důchody. Mélenchonovci i Le Penová slibovali snížení důchodového věku. Až na 60 let. Tedy nejen před Macrona, ale dokonce před předchozí zvýšení, které opět za obrovských protestů prosadil v roce 2008 republikánský prezident Nicolas Sarkozy.
Nejvyšší veřejné výdaje v Evropě
V tomto patu se Francie plácá už rok. Macron manévruje, aby uhájil co nejvíc z reforem, které prosadil. Je to ale čím dál těžší. Sébastien Lecornu teď udělá další pokus.
Francie má jeden z nejhorších rozpočtů v Evropě vůbec. Její celkové veřejné výdaje dosahují 57,1 procenta HDP. Vyšší je v Evropě má jen Finsko, a to 57,7 procenta. Průměr zemí eurozóny, těsně shodný s daty z Německa, je 49,6 procenta. Průměr celé EU je pak 49,2 procenta. A třeba dlouholetý etalon nekontrolovaných státních výdajů – Řecko – vykazuje jen 48 procent! My máme 43 procent. Švýcarsko jako nejbohatší země Evropy jen 32 procent. Vůbec nejméně pak vykazuje Irsko: 22,3 procenta. Spojené státy mají výdaje 39,7 procenta HDP.
Jenže francouzský problém je ještě hlubší. Obrovský podíl těch výdajů jde na sociální pečovatelský stát. Podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je to 31,2 procenta. Jedinou další zemí, která má nad třicet procent, je Finsko. Průměr OECD je 21 procent. U nás jsou sociální výdaje právě přesně na tomto průměru. Ještě detailnější pohled ukazuje, jak obrovskou zátěží jsou ve Francii právě důchody. Padne na ně přes 13 procent HDP. Víc je to už jen v Řecku a v Itálii. Z těchto čísel je jasně vidět, kam by francouzské dluhy stoupaly bez Macronových reforem. Jak existenční ty zásahy pro Francii byly.
Tlak populistů na zvýšení daní
Prudký růst dluhů by byl ještě horší, kdyby Francie nezažívala na rozdíl od Německa, které již třetím rokem stagnuje, ve stejné době nepřetržitý růst. Byť velmi slabý, kolem jednoho procenta. I na tom mají podíl Macronovy reformy. Především snížení daní z jeho prvního mandátu, které přitáhlo do Francie část firem, které po brexitu opouštěly Londýn.
Od Macronova nástupu k moci v roce 2017 se firemní daň postupně snižovala z 33,3 procenta na 25 procent. Pro srovnání: u nás ji Fialova vláda zvedla z 19 na 21 procent. Od roku 2018 byla zároveň ve Francii zavedena rovná daň 30 procent na všech příjmy z kapitálu. To bylo velmi výrazné snížení až z 60 procent před Macronovým nástupem.
Obrana reforem
Byly zrušeny majetkové daně, s výjimkou daní z nemovitostí. I to byl pro Francii zásadní posun. V reakci na protesty žlutých vest v roce 2017 Macron snížil střední třídě daně z příjmů. Stejně jako u důchodů se i u daní snaží populisté Macronovy škrty zvrátit. Tlačí na vyšší zdanění firem a bohatých. François Bayrou, obdobně jako jeho stejně neúspěšný předchůdce v premiérském křesle Michel Barnier, se jim snažil částečně ustoupit. Nestačilo to.
Emmanuel Macron nejspíš dožije poslední dva roky svého mandátu v roli chromé kachny. Bude prezidentem bez parlamentní většiny, neschopný cokoliv prosadit. Hraje dnes už jen obranu svých reforem, které z Francie udělaly zcela jistě ekonomicky zdravější zemi. Platí za to ale obří politickou cenu. Jako jeden z mála v Evropě aktuálně vládnoucích politiků ale může říct, že prosadil něco, čím svou zemi posunul. Srovnatelné výsledky mají na kontě jen premiérky Dánska a Itálie – Mette Frederiksenová a Giorgia Meloniová.
