Pořád slýchám stesky, že u nás máme co dohánět ve vzájemné zdvořilosti, a tak si všímám, jak se chovají k sobě lidé v jiných zemích. Moje čerstvá zkušenost je optimistická.
Navštívil jsem dobré (i luxusní) restaurace, všímal jsem si lidí v metru i na ulicích a musím říct, že se nemáme za co stydět.
Je běžné, že lidé ve Francii, kolébce etikety, při příchodu do restaurace ani nepozdraví, že nejsou oblečeni tak, jak by se na úroveň podniku slušelo, že personál se k hostům nechová tak přátelsky, jak je běžné v dobrých restauracích v Praze.
Stále vám dávají najevo, že se „židle musí otáčet“, tedy žádné vysedávání, další hosté čekají.
Hosté i do nejlepší restaurace v Paříži La Tour d´Argent, která je považována za nejlepší a nejdražší podnik ve městě a kde mají číšníci na sobě fraky, chodí s povolenou kravatou a rozepnutým knoflíčkem u košile (tzv. Paroubkův moment), naprostá většina nemá kravatu vůbec.
Snad by neměli ani sako, kdyby nebylo předepsáno. Sklenici drží za tělo, takže ji upatlají během deseti minut, rozvalují se s lokty na stole… Řeknete si, je to nutné?
Ano, v takové restauraci to nutné je. Je to součást našeho zážitku být dobře oblečen a chovat se přiměřeně prostředí. Nás Čechy to naučil Jiří Guth-Jarkovský, poděkujme mu!
