Okna ohlídá ještěrka, sklípkan Kajínek zavelí k útěku
Zážitky třeba jako z Austrálie potkají čas od času lidi na Přerovsku. Před časem například srazila řidička ve Slavíči u Hranic autem zvíře. Nebyla to srna, ani divoké prase, ale dvouapůlmetrový pštros. Velký pták utekl z nedaleké pštrosí farmy a vběhl do cesty. Pštrosů už sice farmáři v okolí nechovají tolik jako dřív, ale lidem učarovalo i mnoho jiných exotických zvířat.
Třeba Mirka Hanusová z Přerova se zabývá chovem ještěrek agam vousatých už tři roky. „Pořídím si jejich miminka, ta vypiplám a prodám je lidem, kteří s nimi teprve začínají. Ti to mají bez starostí,“ popisuje svou zálibu Hanusová. Agamy jsou podle ní klidné a chytré. „Dají se vycvičit jako psi a je s nimi i legrace,“ tvrdí jejich majitelka. A navíc jsou to i praktičtí „hlídači“. „V létě je máme v oknech místo sítěk proti hmyzu. Všechny mouchy pochytají,“ pochvaluje si chovatelka.
Ještěrky mají svá vlastní obydlí a rády si podle Hanusové dopřejí pořádný luxus. „Vytopeno mají na víc než třicet stupňů, sluníčko jim v teráriu nahrazuje UV zářivka. Také se rády koupou. Voda ale musí být tak akorát, do studené nevlezou,“ říká „ještěrčí máma“.
Občas se její agamy mohou proběhnout i po bytě. „Naše fenečka si jednou agamky na zemi nevšimla a sežrala jí kousek zelí. Ještěrka ji potom pěkně prohnala. Agamy jsou totiž pekelně rychlé,“ vypráví Hanusová.
Pavouk jako dlaň
Pro spoustu lidí jsou pavouci ta nejneoblíbenější zvířata. Ani Františka Rýpara z Horních Těšic na Hranicku nikdy nenapadlo, že by se někdy věnoval chovu velkých pavouků – sklípkanů. Když ale pod stromečkem našel svého prvního pavouka, měl radost. Dnes je chová už čtvrtým rokem. „Někdo má doma rybičky, já chovám pavouky. Nic zvláštního na tom není,“ tvrdí třicetiletý muž.
V teráriích má doma devět sklípkanů kudrnatých. V brzké době navíc očekává mláďata, kterých se může vylíhnout i sto najednou. „Mají do obloučku zatočené zlatavé chloupky, proto mají ve jméně slovo kudrnatý,“ říká Rýpar láskyplně o svých pavoucích velkých jako dlaň.
Doma už si na jeho zálibu zvykli. „Snacha se vždycky při návštěvě ptala, jestli jsou všichni pavouci na svém místě. Pak teprve šla dál,“ vypráví chovatelova matka Bohuslava Rýparová. Sama ze sklípkanů strach nemá. Když je třeba, vezme pavouka i do ruky. Například když nějaký uteče. „Jeden Fandův silně jedovatý pavouk si uměl otevírat terárium. Utíkal často. Říkali jsme mu Kajínek,“ vzpomíná Rýparová. Podle jejího syna jsou ale sklípkani mírumilovní. „Nikdy mě nekousli. A několikrát už mi nějaký spal nad hlavou,“ zůstává Rýpar v klidu.
S leguánem u televize
František Mádr z Troubek o sobě říká, že vyrostl v psí boudě. Zvířaty je totiž obklopen už od dětství. A vždy ho fascinovala. „Jednou jsem v zoo vlezl k tygrovi do výběhu. Věděl jsem, že mi nic neudělá. Řekl mi to očima,“ vypráví Mádr. Pro většinu lidí je to nepředstavitelný zážitek, on ale nemohl odolat. „Musel jsem si ho prostě pohladit. I kdyby mě to mělo stát ruku,“ vysvětluje svérázně padesátiletý muž.
Za svůj život choval leccos. „Věnoval jsem se ve velkém chovu rybiček, měl jsem hady i více než metrového leguána Šimona,“ vyjmenovává Mádr. Leguán byl jeho velký kamarád. Díval se s ním na televizi, Mádr jej zase venčil na vodítku. „Jednou nám Šimon utekl a lidi v obci to docela vyplašilo,“ vypráví chovatel. Šimona tehdy našli za tři dny. „Mysleli jsme, že se schoval v hromadě naštípaného dříví, tak jsme tu hromadu chtěli přeskládat. A ten darebák ležel na větvi nad námi a pozoroval, jak se dřeme,“ vzpomíná chovatel.
Dnes mají doma Mádrovi „jen“ papoušky a devět psů čau-čau. „Ve voliérách nám poletují asi dvě stovky ptáků. Máme devět druhů, třeba i papoušky královské a horské,“ chlubí se Mádr takřka půlmetrovými krasavci. Který z jeho papoušků je nejcennější, říct nedokáže. „Copak byste řekli o člověku, že je cennější než jiný?“ odpovídá otázkou milovník zvířat. Někteří papoušci jsou ale podle něj opravdu hodně drazí. „Třeba takový papoušek hyacintový vyjde na milion. Toho ale nemám,“ ujišťuje Mádr.
Zvířata mu dělají radost ve chvílích, kdy mu není zrovna do zpěvu. Po povodních v roce 1997 například spadl Františku Mádrovi dům, letos na jaře měl v obýváku opět metr vody. Optimismus do života ale neztrácí. „Bude to znít zvláštně, ale kdyby byli lidé jako zvířata, byl by svět hezčí. Zvíře umí projevit lásku, úctu, sympatie. To lidem mnohdy chybí,“ soudí Mádr.
Pštrosi zmizeli
Zřejmě nejrozšířenější exotická zvířata na Přerovsku bývali dříve díky farmám pštrosi. Lidé je chovali na maso, peří a vejce. „Míchanými vajíčky z jednoho pštrosího vejce nasytíte deset lidí,“ říká jeden z bývalých chovatelů Ladislav Bürgl.
Teď už ale největší ptáci světa v okolí vidět nejsou. „O pštrosy nebyl moc velký zájem, chov jsme proto zrušili,“ lituje jeden z bývalých chovatelů Ladislav Bürgl z Přerova.
Majitelé exotických zvířat se často obrací pro radu nejen na veterináře. „O pár chovatelích v okolí víme. Mají exoty pro radost, někteří je chovají systematicky. Ale často spolupracují s odborníky, třeba se zoologickými zahradami,“ potvrzuje veterinář Marian Večeřa.
