Motoristé mají Dakar, běžečtí lyžaři zase Vassův běh. A musheři Šediváčkův long. Už pošestnácté se o posledním lednovém víkendu jel jeden z nejtěžších a nejdelších evropských závodů psích spřežení v Orlických horách.
„Za těch šestnáct let, co závod pořádáme, bylo nejvíc sněhu. Takže trať byla rychlá a do cíle dojelo víc lidí než obvykle,“ říká jeden ze zakladatelů závodu a hlavní organizátor Pavel Kučera. Obvykle totiž více než tři pětiny startujících do cíle nedojedou. Letos tomu bylo naopak. „Šedesát procent závodníků dojelo. Takže byli všichni spokojeni,“ podotýká Kučera.
V bivaku při –10 °C
Musheři a jejich psí smečky musí za čtyři dny zvládnout trať dlouhou 240 kilometrů. S jedním povinným bivakem na Bedřichovce. „Závodníci si s sebou vezou povinnou výbavu. A když je etapa s bivakem, musí samozřejmě mít na saních i všechno potřebné pro táboření,“ říká Kučera.
Kromě sněhu mohla být rekordní i teplota. V bivaku po ránu očekávali osmnáctistupňový mráz. „Nakonec to vystoupalo jen na minus deset, takže se rekord nekonal. Ale zase bylo tepleji, což bylo příjemnější,“ podotýká zakladatel závodu.
Velké množství sněhu ale nepřineslo jen pozitivní věci. „Museli jsme změnit trasu, protože v některých místech bylo tolik sněhu, že nám při úpravě zapadly skútry. Takže jsme jeli po běžkařské magistrále. Lyžaři to naštěstí pochopili,“ říká Kučera.
Právě jeho pes dal dnes už tradičnímu závodu jméno. Krátce před prvním ročníkem v roce 1997 se mu zatoulali dva sibiřští huskyové. A jednoho z nich, Šediváka, lidé zastřelili. Závod se přesto uskutečnil a dostal název Šediváčkův long.
I když byly letos tratě kvalitní a podmínky takřka ideální, o několik dramatických situací nebyla při letošním ročníku nouze. „Jedna ze závodnic nezvládla spřežení a zamotala ho. A asi osm dalších spřežení za ní stálo a nemohlo jet dál. Naštěstí dorazila včas pomoc na skútrech a mohlo se pokračovat,“ přibližuje dění na trati Kučera.
Drsné hory
Orlické hory sice nejsou Aljaška, ale mohou být hodně nebezpečné. „Lidé to často podceňují. Ale když začne foukat, je to i tady hodně drsné,“ podotýká Kučera. Při minulých ročnících nebylo výjimkou, že se některé spřežení zatoulalo. „Jednou jsme hledali závodníka ve vichřici a nemohli ho skoro celý den najít. Když se to konečně podařilo, měl nakrmené psy, postavený bivak a sám se chystal ke spánku. Byl na to dokonale připravený,“ vzpomíná Kučera.
Šediváčkův long přilákal i nejlepší mushery z celé Evropy. Ze sedmadevadesáti startujících jich jen čtvrtina byla z Česka. Přesto se podařilo vyhrát domácímu závodníkovi, čtyři etapy nejlépe zvládl Vít Kolátor. Dohromady strávil na trati jedenáct hodin a pětatřicet minut.
Pořadatelé už teď plánují další ročník. „Vzhledem k tomu, že si závodníci rezervovali hotelové pokoje na další rok, asi nám nic jiného nezbude,“ uzavírá s úsměvem Pavel Kučera.
