Tohle úhledné americké město s plážemi a restauracemi má i svoje ztracené pláže, bleší trhy, potrhlé umělce a podivíny všeho druhu. Mnoho kontrastů, a přitom tolik společného. Taková je duše pravé Kalifornie, kterou najdete v jejím „riviérovém městě“, Santa Barbaře.
Portréty Baracka Obamy s hitlerovským knírkem. Kříže se jmény amerických vojáků zabitých v Iráku zapíchané do písku na pláži a davy mávající válečným veteránům z Vietnamu, Koreje a obou světových válek.
Bezdomovci ve spacácích před městskou knihovnou, Mexičané v širokých páscích a sombrerech, kovbojové a zejména úplně obyčejní lidé. A k tomu vysoké palmy podél pobřeží, celoročně slunečné dny, kilometry pláží a malé centrum s množstvím restaurací, stylových galerií a butiků.
Tohle vás uhodí do očí, když se tu poprvé rozhlédnete. Jde to všechno dohromady? Evidentně ano. Toto 90tisícové městečko vám ve svých protikladech dá šanci být prostě člověkem, který v něm bude mít nad čím přemýšlet a také objevovat. Koneckonců, otevřenost je jednou ze základních rysů Američanů, tak proč ji nejvíc nepociťovat právě zde.
Na trhu koupíte i báseň
„Víte, myslím, že Kristus byl docela dobrý chlapík, ale žít v dnešním světě podle jeho pravidel... Nastavovat druhou tvář, dodržovat desatero, to se mi nezdá. Já věřím spíše v instinkt a šestý smysl,“ svěřuje se mi vousatý šedesátník na molu, pod kterým jiný šikovný chlapík z písku modeluje torzo vojáka. V Americe, a zvláště v tomto městě zkrátka nikdy nevíte, co na vás čeká za nejbližším rohem.
Nonkonformní tvář města se vám ukáže například na pravidelných farmářských trzích, které se konají v několika částech Santa Barbary. Desítky pěstitelů z celého okresu si každý den kromě pondělí rozloží své stánky s čerstvými květinami, zeleninou, ovocem, koláči, chlebem, čerstvým masem, olivovými oleji, medem nebo sýry. Některé věci vidím poprvé v životě – kaktusové listy, jojobu, hrozny bílé jako sníh nebo limetky, které vypadají jako miniaturní banány. K chutím a vůním přidávají další vjemy kytaristé, flétnistka, harmonikář a jazzové trio.
Objevím dokonce i mladíka s psacím strojem, který v tureckém sedu a se zdviženou bradou čeká na jakékoli téma, aby vám na počkání napsal báseň. Mám dojem, že všichni tito lidé zde mají vyhrazená svá stálá místa stejně jako farmáři.
Umění na pobřeží
Pobřeží Santa Barbary se zase každou neděli mění na prodejní výstavní síň pro více než dvě stě místních umělců. Arts and Crafts show patří k městu od roku 1965. Výtvarníků, sochaře, šperkaře či výrobce keramiky k jejímu založení inspirovaly uličky se stánky v Evropě a „Jardin del Arte“ v Ciudad de México.
Kolemjdoucí se procházejí mezi stojany s obrazy a fotografiemi rozestavěnými v trávě pod vysokými palmami. Za nimi je už jen oceán. Do jeho zvuku se vmíchává brblání tibetského rohu, na který opodál hraje stará šedovlasá žena v dlouhých fialových šatech. Na plachtě na zemi má rozložené další čtyři rohy a zájemcům nabízí i lekce. Další tóny vydávají ve větru se houpající kovové trubice „tubular bells“ v několika velikostech a melodických rozsazích. Nechybějí pánské motýlky a náušnice ze skládaného papíru, šaty pro panenky, nábytek z teakového dřeva, joja nebo háčkované šperky.
Pro drtivou většinu umělců je show vlastně „chozením do práce“. Každou neděli, každý týden, s výjimkou státních svátků, na stejném místě. Ve svých otevřených ateliérech prodávají, jedí, relaxují, malují, modelují nebo lakují. A hlavně intenzivně komunikují. I na těchto trzích je ústředním hnacím motivem kontakt a život. Mlčky toho opravdu hodně nepochodíte. Stačí, že se jen déle zahledím na přívěsek ze žraločích kostí a indián za stolkem se mě hned ptá, odkud jsem.
„Á, Czechoslovakia,“ reaguje zvesela lámanou angličtinou. „Jen jednomu nerozumím – proč jste se rozešli.“ Povídáme si několik minut, ale nakonec při loučení stále kroutí hlavou. „I tak je to hloupé, tak se rozejít... Já to zkrátka nechápu.“
Nejen kvůli těmto nedělním událostem je Santa Barbara označována za hlavní centrum umění na západním pobřeží USA. Cit a prostor pro talentované lidi a nevšední věci je hmatatelný všude. V centru mají art shopy a galerie stejnou důležitost jako četné restaurace či hospody. V uličkách jsou po celém městě skryté různé sběratelské obchůdky a do ospalé Carpinterie, jedné z pěti komunit patřících k městu, se chodí navzdory velké vzdálenosti jen kvůli vyhlášeným starožitnictvím.
Vynalézaví tuláci
Na nekonečně dlouhé State Street, která město rozděluje na západní a východní část, doslova zakopávám o žebráky a bezdomovce. Stačí pár dní, a už se prakticky známe od vidění. Za jeden den jich tu potkáte více než doma za celý rok. Překvapilo mě ale, koho všeho mezi nimi lze najít. Distingovaně působící muže a ženy ve středním věku v slušivých šatech s kartičkou „Pomůže cokoli“ nebo vyrábějících květiny z palmových listů a kartonovým nápisem „Těžké časy, prosím pomozte“.
Odlehčenějším odrazem této neveselé tváře města je to, jak někteří nápaditě využívají pobřeží v přístavu. Nápisy na rozprostřených plachtách na písku vyzývají turisty, aby se trefili z mola mincí do terče namalovaného na staré krabičce nebo plastového pohárku zavěšeného na lankách křehké konstrukce, což je v neustálém vánku od oceánu prakticky nemožné. Pouze jediný „autor“ se rozhodl být upřímný, a tak jeho tabulka říká prostě: „Nač lhát – potřebuji na pivo.“ Večer si tito vynalézaví tuláci přijdou svá díla sbalit a s nimi vše, co jim tam během dne přistálo.
Duch města
Na dlouhém bulváru podél pobřeží vidím zvláštní variantu rikši – místo sezení pro dva za sebou cyklista táhne velký čalouněný gauč s pohodlně usazeným padesátníkem a jeho psem. Na ulici v centru drží mladík v rukou dvoumetrového hada a nabízí kolemjdoucím, že jim ho pověsí na krk. Na jedné ze zakotvených lodí v přístavu sedí chlapík s kytarou a zpívá si zplna hrdla sám pro sebe. V kopcích nad městem je schované staré kino jako z dob Charlieho Chaplina. Na malém mostě nad říčkou, kterých je ve městě několik, objevím „miniknihovnu zdarma“ – bílou dřevěnou skříňku s knížkami. Stačí si vybrat, přečíst a vrátit. A přímo nad ní se vysoko v koruně stromu houpe pár starých tenisek...
Všechna města v Americe se čímsi podobají, a tak se může zdát, že všude, kam přijdete, je to stále totéž. Ne však zde, v Santa Barbaře. Kousky skládačky do sebe zapadají postupně, ale výsledný obraz za to opravdu stojí.
Když po delším čase sedím v odletové hale, myslím na to, jak ve městě v to ráno všechno začne znovu – jako v kterýkoli jiný den. Lidé budou při odlivu sbírat mušle a kamínky, venčit psy, znovu se ozvou hodiny na věži radnice, z níž je nejkrásnější vyhlídka na celé město. Věčnost právě v tomto městě vás nepřestane fascinovat. Vědomí toho, jaká jsou místa na světě pevná – a my pouze jejich dočasní obdivovatelé.
MÝCH 5 NEJ SANTA BARBARY
BLEŠÍ TRHY
Ve městě se jich pravidelně pořádá několik, ale největší kouzlo mají právě ty v obytných čtvrtích dál od centra – například v Laguně. Na zemi či u rozkládacích stolů objevíte vedle hromady knížek třeba elektrickou kytaru, sošku Hitlera, opasky v podobě kalifornské vlajky, hromady riflí, sklenice na víno a spoustu dalšího haraburdí.
REZERVACE CARPINTERIA BLUFFS
Rozhodně nejdramatičtější místo v celém okrese. Podél majestátních útesů vede úzká vyšlapaná cestička, z níž se naskytne neuvěřitelný pohled na hučící oceán. Po zhruba 90 minutách chůze se dostanete až na samotný okraj skal se světoznámým Rincon Point, kde oceán na břeh naráží v několikametrových vlnách okupovaných surfaři. Na samotné pláži pod útesy můžete mít štěstí i na jezdce na koních z okolních rančů nebo navštívit pozorovatelnu tuleňů.
RŮŽOVÁ ZAHRADA
Najdete ji naproti více než 200 let starému sídlu františkánských misionářů. Záhony s ukázkami amerických odrůd růží tu v polovině 50. let minulého století měly na 500 rostlin, dnes jich je o téměř 1000 více. Omamnou vůni drobných druhů čajových růží či keřů vyšších než člověk a květů větších než rozevřená dlaň můžete vdechovat sedíce na dřevěných lavičkách nebo rozsáhlém pěstěném trávníku. Každý druh růží má tabulku se jménem – objevíte tak Barbru Streisand, „Zamilovat se“ či Parfum. Skutečnou raritou je však odrůda „Koko Loco“, která připomíná barvu šatů Meggie Clearyové v romantickém seriálu Ptáci v trní.
CHANNEL ISLANDS
Pět neobydlených ostrovů přezdívaných také „americké Galapágy“ leží v Tichém oceánu naproti pobřeží Santa Barbary. Lze na nich podniknout trek v doprovodu zkušených rangerů, rybářskou výpravu, pozorování ptáků či průzkum jeskyní nebo okružní plavby. Díky jejich izolovanosti na nich žije téměř 150 jedinečných živočichů. Na sklonku léta v okolí ostrovů migrují modré velryby. Souostroví tvořící chráněný národní park může ročně navštívit maximálně 300 000 lidí a individuálně se na ně nedostanete. Výlety do parku organizuje několik společností ve městě nebo v okolí (Island Packers, Condor Express, Truth Aquatics).
ARROYO BURRO
Mezi místními populární „psí pláž“. Oceán se zde na břeh rozlévá velmi tiše a pomalu a zanechává za sebou velké chuchvalce mořské pěny hrající duhovými barvami. Podél pláže se ve skalách nachází několik starých schodišť vedoucích – nikam…
