Dnes v Olomouci zbyla jediná továrna na čokoládu a cukrovinky, zato před osmdesáti lety se linula vábivá vůně čokolády hned ze šesti takových fabrik. Olomouc byla centrem cukrovinek, měla ve svých řadách nejlepší cukráře a jejich výrobky se rozvážely do všech koutů České republiky. Z té doby pochází i dosud slavné ochranné známky, mezi nimi například černoušek s kávovým zrnem.
Poslední z továren, Zora, letos oslaví sto dvanáct let od svého vzniku. Zákazníky v minulém století lákala na speciální druhy čokolády. Čokoládu jemnou a velejemnou vanilkovou, hořkomléčnou, mandlovou nebo na padesát druhů bonboniér.
„Zvláštní pozornost věnovala výrobě různých figurek, které odrážely život i módní trendy. Mezi nimi byl třeba čokoládový tank, raketa, Švejk nebo půllitr,“ vzpomíná ve své knize věnované cukrovinkářskému průmyslu v Olomouci Michael Viktořík.
V jednom oddělení továrny se cukráři zabývali výrobou zdravotních, přírodních a luxusních specialit podle přání a receptur zákazníků. Například pro lékaře v Hodolanech Zora vyráběla Prsní karamely neboli bonbony z horských bylin.
Klasický způsob výroby už ale továrna dneska nedodržuje. V kotli rozpuštěnou čokoládu už nikdo ručně nemíchá. Kakaové boby z rovníkových oblastí Afriky se vozí vyčištěné jako kakaová hmota, která se v továrně skladuje ve velkých zásobnících.
Do ní se přimíchá cukr, kakaové máslo a v případě mléčné čokolády ještě mléko. Všechny přísady cukráři zahřejí a zůstávají v konšovacím stroji, který je jemně promíchá a dodá čokoládě tu správnou chuť. „Potom se rozlévá do forem a ochladí,“ popisuje výrobu ředitelka Zory Nataša Matyášová. Přestože řadu věcí dnes zvládnou stroje a počítače, podnik stále zaměstnává tisícovku lidí.
S trochou exotiky
„Technologie se za ty roky hrozně změnila, receptury se nedají srovnat s těmi před sto lety. Objevují se nové suroviny, postupy, možnosti zpracování. Tradiční značky ovšem vyrábíme stejně jako dříve. Používáme stejný poměr surovin, ani náplně se nemění,“ upozorňuje ředitelka.
Přestože původní značky, jako je Kofila, Milena nebo Kaštany, mají na trhu stále své místo, ostatní výrobky svou podobu změnily. Mlsné jazyky zákazníků chtějí stále častěji čokolády s vysokým obsahem kakaa, různými ovocnými a exotickými příchutěmi.
Čokoládoví degustátoři
Aby novinky obstály v tvrdé konkurenci zahraničních cukrovinek, vymýšlí je tým jakýchsi vývojářů. Ti vymýšlí, co by zákazníkům mohlo chutnat. Nejlepší receptura se pak začne vyrábět ve velkém. Své „ochutnávače“ mají i přímo v Zoře. Každé ráno mezi osmou a devátou zkouší výrobky, které opustily linky.
„Tito zaměstnanci složili senzorické zkoušky, musí mít schopnosti rozeznat chutě a vůně. A jsou trénovaní speciálně na čokoládové výrobky,“ objasňuje personalista Jindřich Filip.
Deset lidí denně ochutnává až padesát druhů výrobků. Pokud nenajdou žádnou závadu, může čokoláda opustit brány závodu. „Jediné štěstí je, že oddělení kvality máme na druhém konci areálu, takže se projdu a kalorie spálím,“ říká s úsměvem ředitelka Matyášová, která k „ochutnávačům“ patří. Zatím se jí čokoláda nepřejedla. „Když jsem na dovolené, po třech dnech už na ni dostanu chuť,“ dodává ředitelka.
Poté, co se Zora stala součástí společnosti Nestlé Česko, se olomoucký závod rozrostl a zvýšil výrobu. Přibližně čtyřicet procent jde na vývoz, většinou do evropských zemí.
A podle toho, kam čokoláda cestuje, přizpůsobuje se tamní kultuře. „Třeba Angličané mají rádi karamel a tmavou čokoládu. Proto tam vozíme bonboniéru Black Magic, která je obsahuje. A do Maďarska vyrábíme čokoládu, která je sladší a víc mléčná,“ upřesnila Matyášová.
Ne všechno jde ale posledních sto let hladce. Stejně jako další závody, i Zora se potýká s nedostatkem kvalifikovaných lidí.
O učňovské obory není zájem. „Do důchodu odchází generace, za kterou nemáme náhradu,“ říká Filip. Proto od loňského podzimu zve Zora žáky základních škol, aby se přišli do závodu podívat.
