Olomoucký Pavarotti začínal jako číšník

Sedmadvacetiletý Jakub Rousek je nejmladším sólovým tenorem v Česku. Přitom se do Moravského divadla hlásil jako kulisák.

Začínal jako rocker. Skládal hudbu, hrával na kytaru, chodil do umělecké školy a přihlásil se na konzervatoř, herecký obor. Nevzali ho kvůli hlasu, měl uzlík na hlasivkách. Proto vystudoval hotelovou školu.

„Říkal jsem tehdy mámě, že školu dodělám, ale cestu k divadlu si najdu, když ne přímo, tak oklikou,“ vzpomíná mladý muž.

Hudbě se věnoval ve svých kapelách. „První jsem měl už na základní škole, byli jsme čtyři, já hrál na kytaru a zpíval. Jmenovali jsme se Mystická spirála a měli jsme i své cédéčko. Koncertů bylo ale málo, spíše jsme hráli na zábavách. Po šesti letech jsme se rozpadli, rozhádaly nás holky.

Nikdo z kluků se hudbou neživí. Jeden je truhlář, druhý strojař a baskytarista je technikem v Divadle hudby.“

„Do divadla jsem nikdy nechodil, jen na školní představení. K opeře člověk musí dozrát. Někdo ve dvaceti, někdo v padesáti, někdo vůbec,“ podotkl Rousek.

Obsluhoval jsem Kahna

Hotelovou školu dokončil s vyznamenáním, přidal si pár barmanských kurzů a stal se nakonec vrchním číšníkem v restauraci na Svatém Kopečku. Pak přišla nabídka z Německa. „Dělal jsem vrchního v golfovém klubu u Mnichova. Myslel jsem, že už to tak zůstane na dlouho. Byl to klub pro mastňáky z Mnichova. Obsluhoval jsem i brankáře Olivera Kahna nebo bavorského premiéra Edmunda Stoibera.

Kahn byl dobrý host, na nic si nehraje, na to, jaký je to světový formát,“ dodal Rousek. Po čase mu ale vypršelo pracovní vízum a nové už nedostal. „Musel jsem se vrátit. Nebýt toho, u divadla bych asi nebyl.

V Olomouci jsem přišel do Moravského divadla na vrátnici a hlásil se jako kulisák. Šéf stavby říkal, že místo nemá, ale prý hledají někoho do komparsu v opeře. Tak jsem nastoupil v roce 2004 do Nabucca. Sledoval jsem pěvce a úplně mi to uhranulo. Zvláště pan Václav Málek, který zpíval Ismaela. Zašel jsem za ním a loudil, aby mě také naučil takhle zpívat. Kdyby řekl ne, tak bych dnes nezpíval,“ vzpomíná Rousek.

Zpívat ho naučil kolega

Začínal od nuly, správným dýcháním. „První hodiny byly hrozné. Postupem času se začalo z toho něco vylupovat. Po roce mě přijali v divadle do sboru, vyhrál jsem v konkurzu na pozici prvního tenora,“ objasnil Rousek. Noty znal, ale italsky neuměl.

„Zjistil jsem, že mám fotografickou paměť. Naučím se to snadno, když zavřu oči, tak to všechno vidím. Dokonce večer, když nemůžu usnout, přehraju si v hlavě celou operu,“ popsal. Pak přišel další zlom. „Tehdy mi šéfdirigent Tomáš Hanák nabídl árii v Carmině buraně. Jsou tam déčka, to je vysoko jak blázen. Ale on vycítil, že to zvládnu,“ vysvětlil Rousek. První jeho velkou rolí byla postava Camille de Rosillon v Lehárově Veselé vdově.

„To jsem poznal, že být sólistou je těžké. Musíte hlídat všechno, pohyb na jevišti, zpěv, všechno,“ popisuje tenor. Pak přišla velká role Roberta v Donizettiho Marii Stuardě v italštině a s ní i nová smlouva - stal se sólistou opery.

„Všechno jsem se učil zpaměti. Dva měsíce. Pak následoval ještě měsíc aranžování. Vím, o čem je text, ale v Itálii bych si v hospodě neobjednal. V opeře je to všechno podobné, hlavně láska a smrt,“ řekl Rousek.

Zpěv jako poslání

Nejvíce jej mrzí, že lidé chodí do divadla hlavně na známé tituly. „Na Verdiho je plno vždycky, ale existují i jiná kvalitní představení. Lidé ani netuší, o co se ochuzují. Poloprázdné hlediště každopádně působí smutně,“ podotkl sólista.

„Vždycky jsem chtěl hudbu dělat naplno. Dělat lidem radost a nechat po sobě nějaké poselství. Když zpívám, dívám se do publika a některé lidi poznávám. Snažím se na jevišti nechat všechno,“ dodává Rousek, který považuje zpěv za svoje poslání. Dodnes dělá v Nabuccu vojáka v komparzu. „Tam jsem nastoupil a pořád je to v repertoáru. Nevadí mi to, držím slovo,“ uzavřel Rousek.
Znáte podobný příběh ze svého okolí? Napište na redakceolomouc@mf.cz