Opava? Podle Lonely Planet jen zastávka na cestě z Polska

Dvaašedesátiletý Robert Schreiber prožil dětství v Jaktaři, už ale bezmála dvacet let žije i s rodinou poblíž německého Augsburgu. Do Opavy se přijel podívat po pěti letech.

„Při každé návštěvě se mi zdá centrum hezčí. Dolní i Horní náměsti prokouklo a navíc atmosféra v parku nad Ostrožnou ulicí je úžasná,“ míní Schreiber.
Právě opavští rodáci tvoří velkou část zahraničních turistů. „Nejčastěji jsou to lidé z Německa, kteří projíždějí pohraničí, ke kterému mají nějakou vazbu. Hodně turistů je také z Polska, Anglie a Spojených států. Úspěch u nich nejčastěji má divadlo nebo konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie. Celkově si chválí čistotu města,“ uvádí David Teuer z opavského informačního centra. Že Lonely Planet nebere v Opavu v potaz, není podle něj až tak podstatné. „Takovou kontrolu mají na starosti jiní, ale myslím si, že na tuzemských i zahraničních serverech je o Opavě dost, stejně jako v turistických časopisech, kde město inzeruje,“ namítá Teuer.
Robert Schreiber se ve městě pravidelně ubytovává v hotelu Koruna na náměstí Republiky a patrně by se přidal k těm, kterým Koruna v centru vadí.

Fenomén: Posezení v soše

„Pokoje byly moc pěkně zrekonstruované, nicméně chodby a venkovní prostředí se snad za posledních dvacet let nezměnilo. Je to jako cesta časem a někdy to působí groteskně. Není problém se ubytovat někde jinde. Když jde ale o hotel, který tvoří charakter centra, měl by podle toho vypadat,“ soudí Schreiber. Mladší turisté ale většinou nevěnují veškerý čas památkám nebo relaxaci v hotelovém prostředí. Hledají spíš současné umění a zábavu. I těm má ale Opava co nabídnout. „Když jsem si projížděla materiály o Opavě, na Wikitravel jsem narazila na zmínku o modelu sluneční soustavy. Je to výborný nápad, který upozorní na fontánu v centru, ale i na další zajímavá místa. Pluto mě dovedlo do arboreta v Novém Dvoře, kde jsem si užila skvělý den,“ pochvaluje si Světlana Olinijčuk z Ukrajiny, která Opavu navštívila se svým přítelem. Během svého týdenního pobytu dával pár přednost klidným místům blízko Opavy. „Překvapilo mě, že takový kousek od města je hned několik neobvyklých míst. Park s rybníky u raduňského zámku, nebo Hradec nad Moravicí má své osobité kouzlo. Nejvíc mě překvapila socha zavěšená mezi větvemi v hradeckém parku,“ doplňuje Olinijčuk. Tichou poštou mezi mladými Opavany a návštěvníky města kolují také tipy, které se v oficiálních příručkách zřejmě nikdy neobjeví. Jedna z mála ukázek současného umění, socha Špiona na Dolním náměstí přitahuje asi každé dítě, které jde kolem. Téměř každé se na kovového mravenečníka posadí, nebo se alespoň na plastice, která už stála v Rize, Brně a Praze, zhoupne.
Ovšem dá se jít i dále. „Navštívili mě spolužáci z Masarykovy univerzity v Brně. Chtěl jsem vymyslet něco netradičního a vzpomněl jsem si na historky o tom, že se dá do sochy vlézt. Otvorem na břiše jsme se dostali dovnitř a ani ve čtyřech lidech to nebyl problém. Podle nepořádku uvnitř hádám, že jsme tam nebyli zdaleka první,“ říká Ondřej Zašerov. Velký úspěch u jeho hostů měl také zrekonstruovaný Obecní dům. „Všechno je tam na jednom místě. Chytili jsme zrovna výstavu, mohli jsme jít i do části věnované historii, a ještě si něco dát v kavárně,“ pokračuje Zašerov.
Jediné, co podle něj Opavě chybí, je víc sportovních možností. „Myslí se sice na bruslaře a cyklisty, když jsme ale chtěli do bazénu, jeli jsme raději do kravařského aquaparku. Taky do Míru na film bych asi nikoho nevzal. Takové kino v jinak celkem pěkném městě je ostuda,“ poukazuje na nedostatky Zašerov.

Kaple svatého Kříže? Neznám

Samotní Opavané mají jasno, jaká místa by cestovatelům doporučili. Vítězí historická klasika. „Určitě bych je nasměroval ke konkatedrále a ukázal bych jim dělovou kouli, která je dodnes viditelná na fasádě Hlásky,“ uvádí třicetiletý Libor Fajkus. O turisticky atraktivních místech v centru mají obyvatelé města přehled. Stačí se ale zeptat třeba na Kapli svatého Kříže a mladší ročníky začnou váhat. Pro významnou gotickou památku, vzdálenou od centra města patnáct minut chůze, se totiž vžilo pojmenování Švédská. „Kaple stojí u minoritského kláštera,“ zalhal osmnáctiletý Matěl Vrchovecký. Pro dvacetiletou Adélu Chvojkovskou dokonce neexistovala vůbec. Stačilo se však zeptat na Švédskou kapli, a oba domácí by tápajícího turistu nasměrovali správně.