Z neuvěřitelně plodného podhoubí skandinávské metalové scény poloviny devadesátých let se Opeth vylíhli jako naprostý originál. Na syrovost death metalu naroubovali epiku, patos i zvuk klasického a psychedelického rocku sedmdesátých let, syrové pasáže střídali s akustickými a čistý vokál s brutálně hrubým. Od druhého alba Morningrise do pátého Blackwater Park posloucháte ty nejinspirativnější, dodnes nepřekonané nahrávky své doby, jedinou kapelu svého druhu s okamžitě rozeznatelným rukopisem, zvukem, dynamikou anebo kytarovými pasážemi.
Zájem o hudbu předchozích dekád prohloubila dlouhodobá spolupráce s mozkem britských Porcupine Tree Stevenem Wilsonem, a když už to vypadalo, že i Opeth uvízli koncem prvního desetiletí v kruhu stále stejných alb, přišlo Heritage. Deska, která si ze sedmdesátých let již jen nebere inspirace, ale zní beze zbytku jako nahrávka z této dekády a zcela na ní chybí syrový vokál. Z odstupu tří let lze rovněž hovořit o albu, na němž je více vycpávek než na těch předchozích, o albu, které sice úspěšně vstoupilo do nových vod, ale postrádá někdejší autorskou jistotu.
Ale především má novinka k raným nahrávkám blízko emočně. Procházíte stejnými melancholickými zákoutími, překvapují vás stejně divoké momenty a závěrečný majstrštyk Faith in Other by mohl, třebaže s jiným doprovodem, zaznít na kterémkoli z vrcholných alb.
Opeth: Pale Communion
Vydavatel: Roadrunner, 2014
Hodnocení: 90 %
