Velorex Bohouš, závodní mitsubishi nebo dřevěný trabant. Takoví krasavci brázdí silnice Karvinska. Jejich majitelé jsou na ně patřičně pyšní. Zažili v nich svatby, závody, nehody i záchranné akce.
Továrna na zážitky
„O tráboše jsem se začal zajímat, když jsem šel na vysokou. Potřeboval jsem se nějak dopravovat do Ostravy a rozhodoval jsem se mezi nějakým favoritem a trabantem. Shodou okolností byl k mání jeden tráboš po sousedovi, který zemřel, tak jsem ho převzal,“ popisuje zisk svého prvního auta Jan Kondziolka. V roce 2006 za něj dal necelých pět tisíc korun. „Trabant je doslova továrna na zážitky. Třeba můj první trabant byl předělaný na ‚hasičsko‘, tudíž jsem s ním cestou do školy zažil nejednu pomoc u nehod, požáru a podobně,“ líčí Kondziolka. V hasičském trabantu bylo vybavení od sirény po hasicí přístroje a měl červenobílý nástřik. Šrotu se ale po odsloužených letech nevyhnul. Vystřídal ho trabant dřevěný. „Má vyřezávaný interiér a krásný dřevěný lak,“ líčí Kondziolka. Péče o trabanta je podle jeho majitele mnohem jednodušší než o dnes vyráběná nová auta. „V ‚běžném‘ autě se vám něco pokazí, zajedete do servisu a máte auto opravené, samozřejmě za odpovídající peníz. Já občas něco vyměním za pár drobáků, případně už to mám doma skladem, opravím si to sám a na celé auto mi stačí tři klíče, dva šroubováky a kleště. Navíc neexistovala porucha, se kterou bych nedojel,“ pochvaluje si Jan Kondziolka. S trabantem vyráží na nákupy i na delší trasy. „Jezdím s ním jako s jiným autem od nákupu za rohem po vědeckou konferenci ve Vídni. Někomu se to líbí, dá se do řeči, jiní třeba před barákem rvou značky, zrcátka, nebo mají jedovaté poznámky,“ dodává Kondziolka. Zajímavé bývají také policejní kontroly. „Prozatím jsem se vždy setkal s příjemnými, byť někdy trochu udivenými policisty,“ říká. Vždy to bylo bez pokuty. „Vzpomínám na jeden rozhovor. ‚Kam tady v tuhle hodinu jedete?‘ ptá se strážník. Odpovídám, že jsem astronom a jedu měřit jas oblohy, což byla pravda pravdoucí. ‚Na to možná můžete motat nějaké kočky, ale ne mě,‘ odvětil policista. Příslušníkům pěkně spadly brady, když jsem vytáhl skymeter, což je měřák jasu oblohy,“ směje se Kondziolka.
Tři nevěsty
Jan Kovář z Karviné si před sedmi lety koupil za tři tisíce korun velorex. Přestože je původně instalatér, sám se pustil do opravy. Bohouš, jak se jeho vůz jmenuje, dopravil před oltář už tři nevěsty. Pochlubit se může i prvenstvím v závodech na Michálkovickém kopci.
Kovář velorex neznal. Dokonce ani nevěděl, jak vypadá. Stačilo ale jedno posezení u kamaráda a motorka se třemi koly se stala láskou na celý život. „Když mi ho kamarád ukázal, vědel jsem, že ho chci,“ vypráví Kovář.
Netrvalo dlouho a před jedním karvinským panelákem opravdu velorex parkoval. Tehdy ale u kolemjdoucích budil spíš posměch než obdiv. „Nedivil jsem se jim. Domů jsem si přivezl prohnilou kostru. Ani reakce maminky mě nepřekvapila. Z okna pokřikovala, co jsem si to pořídil za šrot,“ usmívá se Kovář.
Téměř každý den po práci se věnoval novému koníčku a plátěné vozítko pomalu opravoval. O autech ani motorkách přitom nic nevěděl. Opravy ho stály dva roky volného času, spoustu úsilí a asi třicet tisíc korun.
„Pamatuji si na první jízdu. Na silnici jsem vyjel s kostrou velorexu, bez plachet. Není divu, že se za mnou lidi otáčeli. Nejhorší bylo přijít na to, jak se řadí. Pákou jde hýbat jen k sobě a od sebe. Teď už na to mám vybudovaný cit. Řadím podle toho, jak ta moje motorka řve,“ líčí Kovář.
Velorexům se dává jméno, podle nepsaného pravidla velorexářů, po jejich prvním majiteli. Motorka Jana Kováře se tedy jmenuje Bohouš. „Pro mě je to ale holka. Když například nemůžu nastartovat povzbuzuji ji‚ jeď, holka, jeď, jméno Bohouš nepoužívám,“ povídá Kovář.
O odvoz ve velorexu požádaly už tři nevěsty. „Budí pozornost, i když jedu po městě sám, všichni ukazují prstem a mávají, dokonce i policisté. Velorex s nevěstou je ale nepřehlédnutelný,“ říká Kovář.
Závodnická rodina
Orlová se může pochlubit, že má mezi obyvateli automobilového závodníka Lumíra Firlu. Syn úspěšného jezdce se vydal v otcových stopách a od roku 1997 účinkoval v několika formulových seriálech. Také on je majitelem zajímavého auta, se kterým mimo závodní okruh vyjede i do orlovských ulic. Jedná se o závodní Mitsubishi Lancer EVO 7.
„Vyrůstal jsem v rodině automobilového závodníka. Můj táta je několikanásobný mistr České republiky na okruzích. V sedmnácti jsem už řídil Formuli Škodu, Opel, Lotus, Formuli Ford, BMW l a do současné doby Mitsubishi a BMW M3 na závodních okruzích,“ vyjmenovává Firla.
Závodní auta končí svou kariéru mnohem dříve než ta běžná silniční. Co závod, to opravy a mnohdy i konec kariéry. Lumír Firla se se svými vozy umístil zatím vždy v první desítce.
„Před dvěma lety na Rally Vsetín jsem se ani já nevyhnul vážné nehodě. Uf, mně se nic nestalo, naštěstí to odnesla jen technika. Co soutěž, to oprava podvozku, brzd a někdy i drobné kosmetické vady. To ale k závodění patří,“ říká Firla.
Závodník tělem i duší si vyjede se svým vozem rád i na obyčejnou silnici. „Závodní auto je v normálním městském provozu vždy středem zájmu. Musím ale dodat, že mimo trať jezdím opravdu podle předpisů. I na soutěžích mimo okruh se často měří rychost radarem, takže jsem zvyklý neriskovat,“ ujišťuje Firla.
Premiéru si závoďák lancer v rukou Lumíra Firly odbyl v Hustopečích. Získal sedmou pozici absolutně a pátou mezi produkčními vozy. Tento víkend čeká řidiče a jeho mitsubishi závod Rally Vsetín v seriálu Sprintrally.
