Osmdesátiletá Květa Fialová narozeniny neslaví, je ráda, že existuje | E15.cz

Osmdesátiletá Květa Fialová narozeniny neslaví, je ráda, že existuje

Květa Fialová se dožívá osmdesáti let. A tvrdí, že stáří osvobozuje.

Jedna z nejpopulárnějších českých filmových a divadelních hereček v původním rozhovoru pro Sedmičku tvrdí, že svět neexistuje, utváříme si ho vlastními myšlenkami.

Osmdesáté narozeniny máte 1. září. Máte vůbec pocit, že stárnete?

Tenhle pocit jsem nikdy neměla. V tom mě ovlivnila maminka. Vždycky se mi líbila, měla šedivé vlasy a ruce stejné, jako mám já teď. Také nevnímala, že stárne. Radovala se ze života, z bytí. Nikdy mě ani nenapadlo, jak si teď třeba lidi opravují své tlamice, aby nestrašili okolí, že bych to udělala taky. Stáří je přece osvobozující období.

Myslíte si, že stáří s sebou také nutně přináší moudrost?

Stáří mi dává možnost nadhledu, v tom spočívá ta svoboda, kterou přináší. A co se týče té moudrosti. Když udělám nějakou kravinu, vzpomenu si na Gogolova slova: „Člověk žije a žije a najednou je z toho taková hovadina, až oči přecházejí.“ Myslím, že kdyby si to aspoň jednou řekl leckterý náš politik, stal by se osvíceným.

Jak letošní narozeniny oslavíte? Dostáváte ráda dárky?

Narozeniny nikdy neslavím, jsem ráda, že existuji. A když ten den někoho potkám, dám si s ním skleničku. Lidé si často myslí, že když dostanou dar, je to úžasné. Ale mnohem úžasnější je dar přijmout. Pro toho, kdo dává, je přijetí nádherné. A jsou lidé, od nichž je těžké cokoli přijmout, i kdyby to byla jen tužka.

Jaké dárky nejraději dáváte?

Tibetskou vlajku a knihu Prorok od Chalíla Džibrána. Obojí je výzva ke svobodě. Aby lidé nebyli okupovaní jakoukoliv myšlenkou a vraždou. V Prorokovi jsou praktické rady do života. V Džibránovi najdeme všechno – o smrti, o lásce, o životě. Lidé jsou přesvědčení, že jim je svět povinný něco dát. Svět ale neexistuje. Utváříme si jej svými vlastními myšlenkami.

Hodně času a sil jste věnovala péči o svého nedávno zesnulého muže Pavla Hášu. Když jste se o jeho odchodu dozvěděla, byla jste zrovna ve Španělsku. Bylo to pro vás těžké?

Ve Španělsku mi bylo velmi špatně. Věděla jsem, že mám nemocné srdce, ale netušila jsem, že mám i něco na plicích. Nemohla jsem dýchat, musela jsem do nemocnice. Vždy, když jdu na jeviště nebo dělám něco důležitého, prosím o pomoc své zesnulé: svou maminku, sestru Blanku a přítelkyni Karolínku Slunéčkovou. A jak mi bylo tak špatně, poprosila jsem je, abych neumřela, že se ještě musím postarat o svého muže Pavla. To jsem ještě neměla tušení o konci jeho bytí. Najednou jsem měla vizi, uviděla jsem je a vedle Blanky stál Pavel. A smáli se, viděla jsem zář, jako by tam byla duha. A pak mi zavolala má dcera Zuzanka, že Pavel zemřel. Ta vize mi velmi pomohla, protože jsem viděla, že je Pavel šťastný.

Teď jste se vrátila z pražské nemocnice, kam jste odjela ihned po svém návratu ze Španělska. Čemu se věnujete?

Samozřejmě se těším, až zase začnu „skákat“. Čeká mě hraní v divadle, pak natáčení cyklu Magické hory se známým klimatologem a geologem Václavem Cílkem a hercem Jaroslavem Duškem. A také mám radost z knížky Štěstí tady a teď, kterou jsme napsaly se spisovatelkou Pavlínou Brzákovou. Je o duchovnosti, o věčném hledání lidského štěstí a také o mém bytí, žití. Je to také takový dárek k mým osmdesátinám.

Co pro vás znamená domov? Jaký máte vztah k Praze, ve které žijete?

Pocit vlastenectví k Praze nemám. Myslím, že bych mohla žít na různých místech, jsem ráda kdekoliv na světě. Bydlím v Praze 6. Praha je krásná, ale málokdy mám čas se jí projít. Žiju v ní od osmapadesátého roku, kdy jsem přišla k Werichovi do divadla. Turisté si Prahy užijí víc. Když jsem se přistěhovala, nijak jsem to neprožívala, pro mě byly divadlo a role, které jsem hrála, podstatnější. A domov? Ten pro mě představují bytosti, které mám ráda. Kdybych se s milovanou bytostí ocitla daleko ve světě v chatrči, byla bych stejně šťastná, protože mi nezáleží na tom, kde jsem, ale s kým jsem.

Máte v Praze nějaká oblíbená místa?

Když budu s někým protivným na Petříně nebo na Karlově mostě, tak to nebude nic moc. Protože pořád pracuji, na Karlově mostě jsem například byla v životě všehovšudy jen čtyřikrát. Když mám volněji, občas zabrousím do knihkupectví U Dobry v Celetné ulici, tam se probírám knihami. Pak se projdu po Václaváku. Ráda se dívám na Kafkovu sochu, někomu se líbí, jinému ne.

Jaká historka vás v souvislosti s Prahou napadá?

Když přecházím Staroměstské náměstí, vzpomenu si, jak tam vyhazovali z oken. Říkám si, že by se to někdy mohlo zopakovat.

A máte ráda Pražany?

Nejsem Hitler, abych někoho posílala do plynu. Nevím, co to je Pražák, ať mi to prosím někdo řekne.

Po Praze chodíte pěšky, jezdíte metrem, tramvají, autobusem nebo řídíte auto?

Řidičský průkaz jsem nikdy neměla. Když jsem někam potřebovala, jela jsem autobusem, tramvají, vlakem. Když hraju mimo Prahu, vždycky mě někdo doveze. Nejraději se dopravuji tramvajemi, jezdí přesně na čas, můžu se dívat oknem po lidech, po městě. Má to svou poeziii.

Máte nějakou osvědčenou moudrost, kterou se řídíte?

Jistě. Jídlo sbližuje lidi. Pokud jdu někoho navštívit, nechodím s prázdnýma rukama. Tu vezmu malý dárek, tu kytičku. A také vím, že je třeba přijímat vše s pokorou. V posledních letech chodím často k nemocným nebo do domovů důchodců a povídám si s nimi o jejich žití. Lidé mi věří. Vidí a cítí, že to, co říkám, není vymyšlené. Jde o pozitivní pohled na bytí, který mi pomáhá a kterým se řídím. A může se jím řídit každý člověk.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.