Těžko říct, odkdy tu stavbu provází smůla. Možná od května roku 2002, kdy během svého premiérování přijel Miloš Zeman již podruhé do Ostravy poklepat na základní kámen dálnice D 47. Před sedmi lety skřípaly a pištěly na venkovní slavnosti v ostravském Přívoze nedaleko podniku OZO mikrofony tak dlouho, až zkolabovaly úplně. Zeman trapnost okamžiku přešel jednoznačným sdělením: „Jedenáct ze sedmnácti ministrů své vlády jsem odvolal za mnohem menší prohřešky.“
Loni šestého května už bylo veseleji. Slavnostně se otevíral úsek dálnice i s klimkovickým tunelem a tentokrát prskaly už ohňostroje.
Ostravská dálnice se protáhla na celých devětadvacet kilometrů. Přesně od polí v Bohumíně až do polí za Klimkovicemi. Na to, že se o stavbě mluví už od pádu komunistického režimu, to zas tak velký kus není.
Stále se nad termíny jejího dokončení vznášejí nejrůznější otazníky. Z Bohumína až do Prahy se po ní možná projedeme již letos. Jestli ovšem bude dost peněz a stavbaři dostatečně rychlí. Svým způsobem to bude škoda. Z D 47, zvané také Via Moravica, se tak stane normální, běžná a nudná dálnice. A Ostrava tak přijde o podivný unikát.
Je pondělí, půl páté odpoledne, běžný pracovní den. S kolegou fotografem Martinem se vydáváme na cestu. Rozhodli jsme se projet celou dálnicí tam i zpět. Nejde o nijak časově náročný nápad. I s kocháním se okolní krajinou zabere jízda od severního konce po jižní nějakých dvanáct minut. „BRNO 178 km“ hlásá ukazatel při vjezdu na dálnici z bohumínských polí. „Kéž by,“ chtělo by se říci.
Tak krásně sami
Vpravo stojí zcela opuštěná pumpa Shell. Jednou v budoucnu tady mají tankovat a plnit kasy obchodníkům s naftou a benzínem tisíce aut. Teď by se tu ale daly natáčet katastrofické filmy s tituly typu Prasečí chřipka dává konečný úder.
V tom se děje něco nevídaného. Předjíždí nás auto. Na dlouhou dobu je to jediný vůz, který potkáváme v našem směru. Sem tam nějaké to auto jede proti. Stáváme se i svědky historické chvíle. Před mostem přes Odru lepí dělníci na protihlukové průhledné stěny velký nápis Via Moravica. Lepiče míjí muž na hodně letitém, hodně pomalém a hodně hlasitém motocyklu. Učiněná pastva pro oči.
V úseku mezi Hrušovem a Přívozem jsme úplně sami. Řidič si může jet tak, jak zrovna uzná za vhodné. Naprostá svoboda. Prohlížíme si vlevo městskou skládku i s hejny ptáků nad ní, potom koksovnu Svobodu. Vpravo se vlní žlutá pole nyní tak populární řepky.
Jenže se nevlní jen řepka. Před třebovickou elektrárnou se začíná vlnit i dálnice. Už jednou tady ty tři hrboly, které se udělaly bůhvíjak, cestáři spravovali. „Jedu devadesát a je to tak na rozbití držky,“ komentuje vlny na nové dálnici kolega. Míjí nás dvě auta. Provoz houstne. U svinovského nádraží jede jeden náklaďák. „BRNO 160 kilometrů“ slibuje opět tabule, jak to jednou zvládneme do Brna rychle.
Jeden muž se zmrzlinou
Blíží se loni tak halasně otevíraný kilometr dlouhý tunel, vůbec nejdražší úsek celé stavby. Tunel si vynutili klimkovičtí občané, aby měli v obci klid. Jenže zatím je mnohem větší klid v tunelu než v Klimkovicích. Projíždíme jím sami. Jedinečnost okamžiku kazí povědomí, že už brzy bude všemu konec. A ten přichází rychle. Ještě mineme pár dělníků a přichází zpomalení rychlosti na šedesát kilometrů v hodině. Dálnice končí. Měřič ujetých kilometrů na palubce se zastavil na čísle dvacet osm. Směrem vpravo lze odbočit a po stařičkých cestách pokračovat směrem Brno. Údaj, kolik kilometrů je to do Brna z konce dálnice nyní po starých trasách, tentokrát chybí.
Otáčíme a vracíme se zpět. Směrem na Ostravu aut přibývá, středem si to hasí i letitá sto dvacítka. Pak ještě polský náklaďák. Jediné občerstvení na celé trase dálnice tam i zpět nabízí KFC směrem na Polsko. O půl šesté večer je vevnitř jediný host. Statný muž si pochutnává na zmrzlině, pak si od obsluhy bere kyblík plný smažených kuřecích kousků, sedne do auta a odjíždí. Lokál zeje prázdnotou. V americkém interiéru ala Hollywood pijeme kafe a hledíme na prázdnou dálnici. Několikrát jsme během cesty kvůli focení na dálnici zastavili, na koncích jsme se otáčeli a páchali další množství na jiných dálnicích nepředstavitelných přestupků. Nikdo si nás ani nevšiml. Prostě ostravská třicetikilometrová svoboda.
