Ameland je pustina uprostřed prostoru naplněného pískem, mořem a trávou. Ideální samota. Spisovatelka Michaela Klevisová se sem vrací a napsala tu většinu svých detektivek, včetně Ostrova šedých mnichů.
Co tam pořád děláš?“ zeptal se mě nedávno příbuzný, který nedokáže pochopit, proč se už patnáct let pravidelně vracím na Západofríské ostrovy. Proč každoročně trávím tolik času právě v Holandsku. A ke všemu v části, kde nejsou tulipánová pole, coffee shopy, velká muzea ani sýrové trhy. Odpověď je jednoduchá: na Západofríských ostrovech nedělám vůbec nic. Dají se na nich najít místa, která přímo vybízejí k uvolnění, spočinutí a rozjímání. Člověk tu může prostě jen existovat a nechat myšlenky volně plynout. Bez lákadel, která by ho rozptylovala. Je to jednoduchá krajina skládající se jen z několika čistých linií.
Ostrovní pocit
Z těch pěti protáhlých korálků lemujících severní pobřeží Holandska mám nejraději Ameland. Byl prvním ostrovem ve Waddenském moři, který jsem navštívila. Ačkoli seznámení s ním bylo zprvu rozpačité. Po celonoční cestě v přístavu Holwerd vystupuju z auta a zhnuseně hledím na Waddenské moře. Je šedivé, kalné a krotce šplouchá. Připomíná špinavý bazén. Takže kvůli téhle nudné blátivé louži jsem se táhla přes půl Evropy? V dálce je vidět ostrov – vypadá jako nízká tmavě šedá slupka vystupující nad hladinu světle šedého moře. Nic nenasvědčuje tomu, že mě dokáže nadchnout víc než líná voda, jež ho odděluje od pevniny. Na trajektu se ani neobtěžuju vylézt z auta a rozhlížet se z paluby. Místo toho plánuju, jak na ostrově přespíme, druhý den se trochu porozhlédneme a vyrazíme zpět na pevninu za zajímavějšími místy. Jenže na druhém břehu Waddenského moře je najednou všechno jinak.
Na Amelandu je všechno menší a útulnější než na pevnině. Svět tu najednou dostává lidský rozměr. Úzké silničky se vinou mezi pastvinami s koňmi, ovcemi, kravami, divokými králíky a hejny kavek a čejek chocholatých. Nízké cihlové domky mají nade dveřmi letopočty z tepaného železa, které hlásají, že dům byl postaven v devatenáctém, osmnáctém, sedmnáctém století… (Mimochodem, nejstarší dům na ostrově ve vesničce Nes je z roku 1623, ale to jsem se dozvěděla až později.) Nové stavby kopírují styl těch starých, ničím neruší. A dokonce i vzduch tu voní jinak než na pevnině: solí, koňmi a senem, kterým tu posypávají nezpevněné cesty, aby se cyklistům nebořila kola do písku. Můj první dojem? Potřeba zpomalit a užívat si přítomnou chvíli. Ostrovní pocit, říkají tomu místní. A mimochodem, Waddenské moře, přes které jezdí trajekty, sice opravdu vypadá jako nudná šedivá louže, ale od roku 2009 je na Seznamu UNESCO jako největší pobřežní písčitá mělčina na světě, jež si na většině území zachovala původní neporušený ekosystém.
Čisté linie
První podvečer na Amelandu se dívám z okna pronajatého domku na trávu na dunách vlnící se ve větru a mám čím dál neodbytnější pocit, že tohle místo mi má co nabídnout. A to jsme ještě nebyli na severním pobřeží ostrova, kde na čtyřiadvacet kilometrů dlouhou pláž z bílého písku naráží Severní moře. Dodnes si vybavuju pocit ohromení v okamžiku, kdy jsme k němu poprvé došli pěšinkou mezi dunami. Tohle je něco docela jiného než krotké Waddenské moře schované v závětří za ostrovem – tady i mírný větřík zvedne vlny se střapatými bílými hřebeny. Daleko u čáry přílivu bloumají tak tři čtyři lidé a dva tři psi, jinak nikde nikdo. Jen prostor. To je nejsilnější dojem všech, kteří sem přicházejí poprvé. Všude kolem spousta volného prostoru – vpředu moře až někam ke Grónsku a vlevo i vpravo jen písečná pláň až k obzoru.
Mimo dva prázdninové měsíce tu bývá téměř liduprázdno. Podle vody se dá jít mnoho hodin, aniž by na pozornost člověka útočilo cokoli jiného než vlny a vítr, vlny a vítr, vlny a vítr… Civilizace zůstává skryta za dunami, takže iluze odloučení je takřka dokonalá. Tohle není divočina – je to prostě jen nesmírně uklidňující krajina. Čtyři barevné pruhy: modré nebe, zelené duny, šedobílý písek a ocelově šedé moře.
„Kdo se za větrné noci zatoulá do pustého Oerdu, možná kromě vichru uslyší nešťastný ženský pláč. To Rixt van het Oerd naříká pro syna, který se její vinou utopil v moři.“ Takhle začíná stará amelandská legenda o místní stařeně, která chodila s lucernou po pláži a schválně naváděla lodě na mělčiny. Na jednom ze zbloudilých korábů se však plavil její syn… Těžko říct, zda má příběh pravdivý základ, faktem ale zůstává, že na Amelandu až do osmnáctého století řádili pobřežní piráti. Ostrov totiž obklopují zrádné mělčiny, na nichž v minulosti ztroskotalo mnoho lodí. Jen za posledních sto třicet let tu svou pouť ukončilo dvě stě plavidel, například v roce 1893 se za sněhové bouře u vesničky Nes potopila celá rybářská flotila. Občas příboj odhalí torzo některého plavidla. Například na jedenáctém kilometru pláže bývají někdy za odlivu vidět zbytky parníku Sperwer, který tu ukončil pouť v roce 1938.
Severní moře naráží na ostrov pořád stejně razantně a za zimních bouří občas uhryzne z dun a vyvalí se za ně. Je zvláštní uvědomit si, že ostrov je celý jen z písku, a dokonce se pomaličku přesouvá na jihovýchod. V osmnáctém století moře pohltilo vesnici Sier na západě ostrova. Osadu Oerd na východě zase v šestnáctém století zasypal písek. V roce 1731 prudký jarní příboj rozerval Ameland na tři kusy. Současné čtyři vesničky chrání od poloviny devadesátých let složitý systém zpevňování mořského dna. Do moře na severozápadní straně ostrova se pravidelně pumpují haldy písku, vlastně se jím krmí příboj, aby neuhryzával ze samotného ostrova.
Kterým zvířetem bych ráda byla? Třeba koněm v přírodní rezervaci Neerlands Reid. Slané mokřiny, za přílivu zčásti zaplavované mořem, se tu střídají s nízkými dunami, pláněmi porostlými trávou a trávničkou, sladkovodními jezírky a náletovými lesíky. Plocha o velikosti téměř pět set hektarů patří několika amelandským farmářům, kteří její nezaplavované oblasti využívají jako obrovskou pastvinu pro koně, ovce a krávy. Při každé návštěvě Amelandu se po pěšinách mezi dunami vydávám hledat stádo asi třiceti koní, kteří tu od jara do podzimu žijí v podstatě svobodně. Anebo si to alespoň myslí. Jejich pastvina je tak obrovská a členitá, že na ní snad ani nemohou zažívat pocit omezení nebo nudy. Žijí téměř jako divocí koně, až na to, že na jejich zdraví a bezpečí jednou denně dohlíží pastevec na mopedu.
Neerlands Reid leží daleko od vesnic, hotelů, restaurací. Ani tady z pohledu běžného turisty v podstatě nic není. Jen ten dobytek, ježatá tráva rozvlněná větrem, sladkovodní jezírka, králičí nory a všudypřítomné hlasy ptáků. Za posledními zmíněnými chodíme až na nejvzdálenější východní výspu ostrova. Hnízdí tu víc než šedesát druhů ptáků, třeba kalous pustovka, moták pilich nebo bílý krasavec kolpík se zobákem připomínajícím lžíci. Mezi vlnami se občas vynoří lesklá hlava tuleně. A pokaždé se tu dá zažít něco nového. Například loni nám na pláži před objektivem zapózovalo rozverné tulení mládě. Tak proto se na tenhle ostrov vracím.
Ameland
- Jeden z pěti obydlených Západofríských ostrovů v holandské provincii Frísko (dalšími jsou Texel, Vlieland, Terschelling a Schiermonnikoog).
- Na ostrově dnes žije přes tři a půl tisíce stálých obyvatel, kteří se živí převážně zemědělstvím, je tu registrováno přes sto farem a 70 000 ovcí.
- Každoročně Ameland navštíví přes 400 000 turistů, většina z nich přijíždí v průběhu července a srpna.
- Dominantou ostrova je maják Bornrif na západním cípu ostrova, 55 metrů vysoká věž byla postavena v roce 1880, dnes je přístupná veřejnosti a nabízí výhled na celý ostrov.
