Osudy zvířat v zoo. Rys chycený v orchidejích, medvědi osvobození z kovárny

Chomutov / Jejich životní pouť bývá stejně křivolaká jako u lidí. Dokážou být paličatí i milí, vstřícní i málo přístupní.
Ředitelka Podkrušnohorského zooparku Iveta Rabasová většinu tamních zvířat zná. Ví o jejich trápeních i radostech.

Sněžný levhart Ben

Ve své kleci sněžný levhart Ben většinu času už jen polehává. Patří mezi zvířecí důchodce. V zooparku je na dožití. Když ale vycení své velké zuby, jde z nich pořád strach.

„Náš Ben je jeden z nejstarších sněžných levhartů v evropských zoologických zahradách,“ říká šéfka chomutovské zoo Iveta Rabasová. V květnu oslavil devatenácté narozeniny. To je pro tuhle šelmu úctyhodný věk. „Kolem třináctého roku běžně umírají. Ve volné přírodě by se takového věku nedožil. Teď už by si sotva něco ulovil. Zima venku by ho natolik zatížila, že by ji nevydržel. V zooparku má všechno, na co si vzpomene,“ vysvětluje ředitelka.

Ben se do Chomutova dostal jako devítiletý ze zoo ve Wuppertalu. V zooparku nějakou dobu pobýval i se samicí. „Narodila se jim dokonce mláďata, ale byla tak slaboučká, že koordinátor nedoporučil rozmnožování těchhle dvou kusů,“ poznamenává Rabasová.
Sněžný levhart patří mezi velice agresivní zvířata. Dostat se k němu, to by člověk neměl šanci přežít. Zabezpečení klece proto musí být velké.

Ošetřovatelka jednou zapomněla Benovi zavřít převáděcí přepážku, takže se dostal až do obslužného prostoru. „Když ráno otevřela dveře, koukali si s levhartem přímo do očí. Okamžitě zabouchla a my jsme se potom přes malé okénko snažili Bena uspat, abychom ho vrátili zpátky do klece. Bylo veliké štěstí, že se nedostal ven. Možná by svou ošetřovatelku nenapadl, to se těžko odhaduje, ale v každém případě by tam nezůstal. Utekl by,“ domnívá se Rabasová.

Laň Maruška

Jelena evropského je možné v přírodě běžně zahlédnout, ale rozhodně nikdo neuvidí tak krotké a kontaktní zvíře jako je laň Maruška. „Je pro pobavení návštěvníků,“ hodnotí ji zooložka. Před devíti lety lidé našli mládě v lese a přinesli ho Ivetě Rabasové domů. Dávala Marušce pít z kojenecké lahve. Laň vyrůstala se dvěma štěňaty bernardýnů.

Ještě po letech, když už byla Maruška ve výběhu, oba psy poznala. A oni ji také. „Šla jsem s nimi okolo, Maruška se hrnula k plotu, vzájemně se očihávali a bernardýni radostně vrtěli ocasy,“ směje se Rabasová.

Dnes už má Maruška své potomky. „Před časem jsme si pořídili jeleny bucharské, dali jsme je s Maruškou dohromady, chtěli jsme mít křížence. Ona se s nimi ale neskamarádila. Nechtěla s nimi mít nic společného. Proto jsme ji přemístili do našeho eurosafari. Tam zabřezla a každým rokem rodí,“ líčí osud laně, kterou se podařilo zachránit.

Tuleň Kašek

Kašek je rozený bavič. Komediant. Když mu dá krmič ze břehu rybu, chňapne po ní a za odměnu udělá šipku pozadu. A ukáže své velké tulení břicho. Jeho ostré zuby a váha přes dvě stě padesát kilogramů ale budí respekt. „Kdyby člověka zalehl, ten by neměl šanci. Nejvíc nebezpečný je až v říji. Teď se nechá klidně pohladit i po krku,“ tvrdí ošetřovatel Todor Stojanov.

Tulení samec se narodil ve volné přírodě v polském Kolobrzegu. „Nejspíš byl jako mládě oslabený nebo se zamotal rybářům do sítí. Proto skončil v zoo. K nám se dostal v roce 1996 z Katowic,“ projíždí si záznamy o Kaškovi pracovník chomutovského zooparku Pavel Krásenský.
Teď už je Kaškovi sedmadvacet let. „Je hrdým otcem všech našich tuleních mláďat,“ podotýká ředitelka Rabasová.

Rys Princezna

Ze skleníku s orchidejemi se dostala do záchranné stanice na Šumavě rysí samice Princezna z Kašperských hor. „Nějaký pán jim tam zavolal, že má doma ve skleníku divnou kočku. Zřejmě se tam dostala jako zatoulané mládě. Protože pro ni na Šumavě neměli pořádnou klec, vzali jsme si Princeznu před třemi lety k nám,“ popisuje Rabasová. Z Princezny je už dospělá rysí dáma, která se nedávno dočkala i svého partnera, mladého samce.

Medvědi Michal a Nero

Oběma medvědím samcům, Michalovi i Nerovi, je šestnáct let. A oba mají za sebou nehezké dětství. Do tří let žili zavření v bývalé kovárně u hospody, kde jako medvíďata byli atrakcí pro hosty.
„Měli tam jen slámu a staré polámané kolo. Jeden z medvědů přišel o ucho. Vyrůstali v hrozných podmínkách,“ kroutí nevěřícně hlavou Iveta Rabasová. Úřady původnímu majiteli Michala a Nera zabavily a zoopark je získal. „Zrovna jsme stavěli výběh pro dvě medvědí samice. Tak jsou všechny pohromadě,“ dodává.

Skupina trnorepů

Ještěrkám s ostnatým placatým ocasem, který vypadá jako hmoždinka do zdi, v Chomutově jména nedávají. „Pro nás jsou to trnorepové. Jejich příběh není veselý, ale stojí za to,“ vybrala ředitelka zooparku další výjimečné živočichy.

Stovky trnorepů afrických k nám přicestovaly z Maroka. Nedobrovolně. Přivezli je pašeráci na kšeft. Ještěry zadrželi na letišti v Praze a skončili v tamní zoologické zahradě. „Jenže pražská zoo nevěděla, co s tolika trnorepy, tak jsme si od nich loni v březnu alespoň pět kusů vzali,“ krčí rameny Rabasová.
Jeden ještěr uhynul, o zbylé čtyři se stará zkušený ošetřovatel Jaroslav Zelinka.
„Dokážou i pěkně kousnout, ale stačí vědět, jak na ně,“ osvětluje muž, který má zkušenosti s domácím chovem krokodýlů.

Vlk Aramis

Tak zblízka, že o to nejspíš ani nestály, mohly vidět před čtyřmi lety malé děti v Podkrušnohorském zooparku vlka. Samci nebezpečné šelmy Aramisovi se totiž podařilo utéct z výběhu, kam se smečka vracela z karantény. „Vlci se ve výběhu poprali. Aramis dostal hysterický záchvat a snažil se přelézt drátěný plot. I přes elektrické ohradníky. Nic ho nezadrželo,“ vybavuje si horké chvilky Iveta Rabasová, která tam v té době pracovala jako hlavní zooložka.
Dětem se nic nestalo jen díky její duchapřítomnosti. Vlka se jí podařilo zahnat, sama ale utrpěla zranění.
„Jak lezl Aramis přes plot, tahala jsem ho zpátky za ocas. Ohnal se a kousl mě do ruky,“ ukazuje Rabasová dva postižené prsty.

Nakonec se vlk dostal ven, ale odklonila ho do části parku, kde nebyli návštěvníci. Tam ho uspal veterinář. Stisk vlčích zubů byl tak silný, že o své prsty málem přišla. „Když to lékař viděl, uvažoval o amputaci. Nakonec mi je ale zachránil,“ oddechla si.
Na vlka Aramise, který se v těchto vedrech líně povaluje v kleci, už se Rabasová za to dávno nezlobí.

Zvířecí důchodci

Zvířecích důchodců je v Podkrušnohorském zooparku víc. Není to jenom devatenáctiletý sněžný levhart Ben.

I sedmadvacetiletý tuleň Kašek je už stařík, samci tuleňů kuželozubých totiž většinou nežijí déle než čtvrt století. Stejné je to s Olgou, klisnou ponyho shetlandského. I ta letos slaví sedmadvacetiny. Poníci se dožívají v průměru pětadvaceti let. Největší rekordmankou je ale samice jeřába bělošíjího. Té je jedenatřicet let. Narodila se v zoo v San Diegu a přes Rotterdam doputovala do Chomutova.