Osvobození Hradiště: Němci před Rusy utekli bez boje

V den, kdy se Marii Kambové narodil syn Karel, chyběl necelý týden do osvobození Uherského Hradiště. „Je to pětašedesát let, ale pořád si ty události dobře pamatuju,“ říká dnes jedenadevadesátiletá žena. Osvobození se stejně jako ostatní obyvatelé města dočkala 1. května 1945.

Ještě v dubnu přitom v Hradišti sídlilo gestapo a v kasárnách se střídali němečtí vojáci. Už od začátku měsíce ale městem podle hradišťské kroniky proudili ustupující Němci. Loupili a kradli potraviny i dobytek. Pár dnů před příchodem Rudé armády už němečtí vojáci věděli, že pozice neuhájí. V knize Osvobození Uherskohradišťska popisuje Otokar Paule, jak se Němci snažili vyměnit u lidí uniformy za civilní oblečení.

24. dubna 1945 prožívali Hradišťané jeden z nejtěžších náletů druhé světové války, když německá letadla bombardovala most přes řeku Moravu. Rybárny, kde bydlela ještě těhotná Marie Kambová s dvouletým synem a rodinou, byly zničené nejvíc. „Shodili sem snad pět bomb, chalupa nám málem spadla. Ale porodila jsem doma, pak jsme syna rychle pokřtili na dvoře a zase jsme se museli schovat do sklepa,“ vzpomíná Kambová.

O den později už se v Hradišti rozšířila zpráva, že jsou ruští vojáci u Uherského Ostrohu. Blížili se ke Kunovicím, kde konec války zastihl Františka Králíka. Bylo mu patnáct let, a když Němci utíkali, střílel po nich z praku. „Byla to klukovina, voják nás viděl, ale naštěstí nic neudělal,“ vypráví Králík.
Šestnáctiletá Anna Ostrožíková zase v Bílovicích sledovala pohřeb německého vojáka. „Tehdy byl v každém domě ubytovaný jeden voják a my jsme bydleli v bunkru na dvoře. Na pohřeb jsem se šla podívat se sousedkami a překvapilo mě, s jakým klidem a důstojností ho pohřbívali,“ vzpomíná Ostrožíková.

Rusové přicházejí

Poslední dubnový den strávili lidé v Hradišti ve sklepích. Báli se bojů mezi vojsky sovětské a německé armády. Ke střetu ale nakonec nedošlo, protože se Němci bez boje přesunuli k Napajedlům. Tam gestapáci na kopci zvaném Kalvárie zastřelili skupinu odbojářů z Kunovic. Vojáci pak jejich těla naházeli do řeky. „Když je o pár dní později vylovili, byl u nás vyvěšený zkrvavený vlňák tetičky Jelénkové, jediné ženy mezi popravenými. Pro město to byla obrovská tragédie,“ upozorňuje Králík.

Lidé z Hradiště a okolí byli svědky válečných hrůz i při osvobozování. Na Velehradě například partyzáni zastřelili místního mladíka, který u sebe schovával dva rakouské vojáky. „Nepaktoval se s Němci, jen měl rád zbraně. Ale přišli partyzáni, na Velehradě popili alkohol a pak jako zvířata zastřelili ukrývané vojáky. Mladého Bedřicha chtěli pověsit na lípě svobody. Když jim to místní nedovolili, pověsili ho na ořech. Větev se však pod ním zlomila, a tak ho na zemi rozstříleli,” vypráví devětaosmdesátiletá Jiřina Drobná, která se tehdy jako zdravotní sestra starala o lidi ukryté ve sklepě.

Slzy štěstí pod vlajkou

V Kunovicích se v té době už slavilo. „Bylo to fantastické. Když jsem na kostele viděl vlát československou vlajku, rozplakal jsem se,“ říká Králík. V Hradišti lidé opustili bezpečí sklepů první květnový den už ve čtyři hodiny ráno, právě když do města mířili první sovětští vojáci. Ti na radnici dostali jídlo i slivovici. Hradišťané strhávali německé nápisy, ve Starém Městě postavili vysokou máj a všude visely plakáty osvoboditelů. Za pouhý týden dostavili lidé spolu s armádou provizorní mosty a 7. května už přes ně pochodovali rumunští vojáci. V regionu tak definitivně skončilo válečné utrpení.