Paláce rostly jako důkaz hojnosti. S úpadkem ale ztratily svůj lesk

Pavilon A staré Masarykovy nemocnice, paláce Savoy i Grand a správní budova Spolchemie. Velikáni, jejichž symboliku si uvědomují snad už jen architekti.

Už na první pohled je patrné, že při jejich stavbě se nešetřilo. Obrovské, majestátní, nákladné. Typické příklady současné monumentální architektury dokazují, že Ústí nad Labem je v českém měřítku pravou krajskou metropolí.

V dobách, kdy pod taktovkou významných architektů pavilon A staré Masarykovy nemocnice, dům Riunione s kavárnou Grand, dům Scheckental s kavárnou Savoy a správní budova Spolchemie rostly do obřích rozměrů, bylo Ústí nad Labem na svém hospodářském i společenském vrcholu.

Už je to ale dávno pryč. „Začalo to světovou hospodářskou krizí ve třicátých letech, následovala okupace a druhá světová válka, odsun Němců a dlouhá léta socialistické vlády,“ vyjmenovává důvody úpadku historik ústeckého muzea Martin Krsek.

Úpadek se odrazil i v architektuře a i tito velikáni mnohdy strádají. Osud bývalé porodnice Masarykovy nemocnice, tedy pavilonu A, který nyní vlastní Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, už byl téměř zpečetěn. Podle plánů univerzity chátrající obrovská budova do konce roku zmizí. Na jejím místě pak vyroste nová moderní budova kampusu pro přírodovědeckou fakultu.

S tím se ale nechtěli smířit architekti z občanského sdružení 400/27. Podali na ministerstvo kultury návrh, aby byl pavilon A prohlášen kulturní památkou.

„Dostali jsme z ministerstva dopis, že náš podnět obdrželi a vyžádali si posudky stavebních odborů a památkářů. Kolegovi Jiřímu Němečkovi ministerstvo telefonicky potvrdilo, že řízení je zahájené,“ informuje Jan Vaca.

Pro univerzitu to znamená, že nebude moct začít bourat. Pokud budova status kulturní památky získá, bude se muset naopak univerzita o budovu starat. „Status chrání objekty před zničením,“ vysvětluje Eva Ščobáková z odboru památkové péče.

Patrioti apelují

Ministerstvo univerzitu informovalo minulý týden ve čtvrtek. „V tuto chvíli musí univerzita po dobu správního řízení zastavit všechny práce, které v souvislosti s budovou A již probíhají nebo jsou připraveny. Je tedy ohrožena nejen částka pětašedesáti milionů korun, které jsou UJEP k dispozici pro rok 2012 na uvolnění prostor pro další výstavbu kampusu, ale i zbývající částka do výše 590 milionů korun na výstavbu nového kampusu,“ podotýká mluvčí univerzity Jana Šiková. Časový harmonogram, kdy univerzita může peníze čerpat, je jí totiž dán programovacím obdobím ministerstva školství.

Ústecká univerzita svůj záměr hájí. Opravy i provoz historicky ceněné stavby by pro ni byly příliš nákladné. Zbourání paláce a stavba nové přírodovědecké fakulty a fakulty životního prostředí přijde levněji a bude šitá na míru potřebám studentů. Toto tvrzení má univerzita podloženo projektem. „Posouzení vypracovali Sial architekti a inženýři spol.,“ dodává Šiková.

Takové uvažování ale považuje historik Martin Krsek za příliš jednostranné a necitlivé vůči kulturním hodnotám. „Stará nemocnice je dokladem nezměrného bohatství tehdejšího Ústí. Byly tu obrovské průmyslové podniky, díky kterým mělo město bohatý rozpočet. Proto si mohlo dovolit nechat postavit takovou velkolepou stavbu,“ podotýká Krsek, který je také členem sdružení 400/27.

Dodává, že i z pavilonu A je možné vybudovat plnohodnotnou školní budovu. „Není sice stavěná pro školské účely, ale s tím se dokážou architekti vypořádat při případných stavebních úpravách. Někde bude nutné něco obětovat, ale jinde se zase něco získá. Je to totiž také otázka prestiže, když se bude univerzita honosit úctou k architektonickému dědictví,“ myslí si Krsek, který studoval i na univerzitě ve Freiburgu. „Tamní kampus značně poničilo bombardování během války. Mohli vše zbourat a postavit nový. Ale oni se naopak snažili co nejvíc původního zachovat. A zbytek samozřejmě doplnili moderními budovami. Je to ukázka, že kompromis je možný,“ dává Krsek příklad. Podotýká, že i nemocnice v Mnichově, která vznikla ve stejné době jako pavilony ústecké nemocnice, je památkově chráněná.

Z architektů, kteří se snaží pavilon zachránit, je v kontaktu s vedením univerzity Jiří Němeček. „Mám slíbené, že nám v červnu rektor poskytne studie o využitelnosti pavilonu A,“ říká Němeček. Rekonstrukce funkcionalistické budovy podle něj není největší problém.

„Tím je nutnost sanovat prostory od zatížení nemocničním provozem,“ říká Němeček. Z dosavadních postupů univerzity má dojem, že budování kampusu chybí koncepce. „Vypadá to, jako kdyby chtěli využít peníze, které zrovna teď mají, něco zbourali a postavili, aniž by uvažovali, jestli jim to za dvacet let nebude chybět,“ uzavírá Němeček.

Nejvyšší i páternoster

Většina monumentálních budov ale vznikla na přání bohatých obchodníků. Dům Scheckental s kavárnou Savoy nechal postavit Josef Hieke. Výrazný nárožní dům, jehož hmota se různě vrství, vyrostl na místě pozdně secesní Pražské úvěrní banky a hostince Zum Scheckental. V předsunutém prvním patře sídlila slavná kavárna Savoy.

Kavárnou v prvním patře se pyšnil i dům Riunione. Podle jejího názvu Grand se i dodnes celé budově říká. „Oběma budovám byla monumentálnost bohužel dost setřena. Už nejsou otevřeny městu. Ani jedna kavárna nefunguje. V Grandu zůstaly v podloubí alespoň obchůdky. V Savoy je dole banka, nahoře kanceláře, původní interiéry také vzaly za své,“ mrzí Krska.

Přitom předobrazy obou budov jsou architektonické skvosty ze zahraničí. „Savoy je výraznou stavbou, v městském geniu loci nezastupitelnou. Jeho struktura vycházející z konstruktivismu či krystalických forem je velmi nezvyklá a ojedinělá. Za jeden z předobrazů lze považovat Svatební věž v umělecké kolonii v Darmstadtu,“ uvádí architekt Matěj Páral. Dům Grand postavil významný pražský německý architekt Fritz Lehmann, který pochází ze severních Čech. Lehmann stavěl dům pro banku Riunione Adriatica di Sicurtá. „Dům od stejného autora pro stejného investora, s velmi podobným konceptem, pouze s odlišnou fasádou, se nachází v Praze na Jungmannově náměstí, přes ulici proti paláci Adria,“ popisuje ve svých publikacích Páral.

Stejnému účelu, pro jaký byla stavěna, slouží dodnes alespoň správní budova Spolchemie. V době svého dostavení byla nejvyšší stavbou v Československu a i nyní je výraznou dominantou města Ústí nad Labem. Její interiér zároveň ukrývá cenný technický poklad, jeden z posledních funkčních páternosterů v Česku.

Příslib lepších časů?

Tyto tři budovy dnes nechátrají, i ony by si podle architektů ale zasloužily lepší zacházení. Nejviditelnějším kazem jsou například nová plastová okna. „Budovy nejsou památkově chráněné, takže záleží jen na majiteli, jak se k ní zachová. Jestli si uvědomuje, jaký architektonický skvost vlastní, a podepře jím prestiž firmy, nebo jestli jen kouká, kolik nákupem plastových oken ušetří,“ upozorňuje Krsek.

Krajská metropole ale nemusí jen smutnit nad osudy monumentálních staveb. Podle vzoru paláce Grand totiž na Mírovém náměstí vyrostl před třemi lety polyfunkční dům Zdar. I on získal jméno po známé restauraci, která sídlila také na náměstí v budově, již nechali strhnout komunisté. Ústecký architekt Jan Jehlík a Ivan Reimann za ni získali druhou cenu za nejlepší novostavbu v historickém prostředí.

SYMBOLY MĚSTA

Správní budova Spolchemie

• Název: budova Rakouského spolku pro chemickou a hutní výrobu
• Adresa: Revoluční 86
• Výstavba: 1929-30, architekt Hans Max Kühne
• Předobraz: mrakodrap pro Chicago Herald Tribune

Pavilon A staré Masarykovy nemocnice

• Název: okresní nemocnice
• Adresa: Pasteurova 9
• Výstavba: 1926-37, architekti Franz Josef Arnold, Ernst Krob
• Paralela: klinika na Thalkirchnerstraße v Mnichově

Palác Savoy

• Název: dům Scheckental s kavárnou Savoy
• Adresa: Pařížská 20
• Výstavba: 1931, architekt Josef Fischer
• Předobraz: Svatební věž v Darmstadtu

Palác Grand

• Název: Dům Riunione s kavárnou Grand
• Adresa: Velká Hradební 2
• Výstavba: 1928-29, architekt Fritz Lehmann
• Předobraz: správní budova Höchst, Frankfurt nad Mohanem