Když se po sezoně zavřou brány hradů a zámků, památky stojí v podzimní či zimní krajině zdánlivě opuštěné. Uvnitř přitom kasteláni dohánějí, co během sezony nestihli udělat, a chystají se na tu příští. Stejně jako Miloš Jiroušek na hradě Kunětická hora. Kastelán sice připouští, že v lednu a únoru později vstává, avšak v zimě se musí otáčet stejně jako v létě. „V jeden den můžete uklízet záchodky i vítat prezidenta,“ popisuje „cvrkot“ během sezony pán „Kuňky“.
Lidé mají většinou představu, že pro kastelány nastává po sezoně zimní spánek. Jak je to ve skutečnosti?
Práce na hradě se netýká jen jeho provozování pro veřejnost. Úkolem hradních a zámeckých posádek je postarat se o objekty, často s velmi rozsáhlými areály, co nejlépe. S tím, jak se všechno zdražuje a ubývá peněžních příspěvků, nám tedy přibývá i manuálních činností. Na řadu prací zbývá čas a prostor opravdu jen mimo návštěvní sezonu. Správa rozsáhlých majetků s sebou rovněž nese rozsáhlou administrativní agendu. Její popis by asi dokázal naplnit toto číslo Sedmičky. Pochopitelně se věnujeme i přípravám na další sezonu. Již teď mohu prozradit, že na Kunětické hoře toho bude v roce 2012 hodně nového. Jinak přiznávám, že v lednu a v únoru později vstávám.
Co vám kazí výhled z Kunětické hory?
Počasí bych za viníka neoznačil, neboť pohledy z „Kuňky“ za různých povětrnostních podmínek vás překvapí a okouzlí i po letech zas a znovu. Takže nakonec to vždycky může být jen moje obočí, které mi může pokazit výhled. To když se někdy mračím. Přímá odpověď zní, že se mi nelíbí osídlování svahů Kunětické hory. Tato výjimečná přírodní lokalita by měla být veřejně přístupným oddechovým prostorem pro všechny lidi, ne oplocenými „výběhy“ několika jednotlivců. Noví přistěhovalci mění navíc krajinný ráz výstavbou domů nevalné architektonické kvality. Mám však obavu, že spoustě lidí je to lhostejné.
Dá se s výstavbou desítek rodinných domů téměř na úpatí Kunětické hory do budoucna něco dělat?
Protože se jedná o proces, který ještě zdaleka není u konce, rozhodli jsme se působit na veřejnost a oslovit ji v hradních prostorách uspořádáním Veselé výstavy o neveselém umění stavitelském. Těm, kteří mají nebo by chtěli mít s výstavbou na Kunětické hoře něco společného, chci vzkázat, že Kunětická hora je a bude krásná i bez jejich rodinného domku. A že mají obrátit svou pozornost jinam. Rozhodnutým stavebníkům bych doporučil, aby si našli skutečně dobrého architekta. A architektům vzkazuji, aby byli vnímaví a pokorní k prostředí, do kterého hodlají zasáhnout. Čím nenápadnější stavba bude, čím více splyne s prostředím, tím podařenější bude jejich dílo. Neměli by se snažit předvádět, žádný honorář není dost vysoký! Někteří projektanti, když jim klient zaplatí, namalují cokoliv kamkoliv.
Co se teď na hradě děje, nějaké opravy?
Kromě drobnějších oprav, jejichž nejlepším výsledkem je, že je nikdo následně nerozpozná, probíhá velká rekonstrukce západního křídla hradu a šesté brány, kde bývala restaurace. Hrubé stavební práce skončily, na hrad je přivedena pitná voda, byla vybudována kanalizace s vlastní čističkou odpadních vod. Dokončení rekonstrukce bývalé prvorepublikové restaurace, která je dílem významného architekta Dušana Jurkoviče, záleží na tom, jestli dostaneme peníze od našeho zřizovatele -ministerstva kultury. Je reálné, že vše bude hotovo během dvou následujících let. Letos jsme dokončili a předložili projekt na revitalizaci okolí Kunětické hory, to znamená obnovu sadů, luk, prořez a ošetření zanedbané zeleně. To bude postupná, ale významná proměna hradního areálu a jeho okolí.
Jak dlouho potrvá, než bude památka úplně opravena?
Oprava je nápravou dlouhodobě zanedbaného stavu. Anglický gentleman, filozof a památkář John Ruskin říkal: Pořádně se starejte o své památky a nebude potřeba je opravovat. Kunětická hora byla po převodu na stát v roce 1953 dlouhá léta velmi zanedbávána. Chvíli nám ještě potrvá, než se vydáme po cestě pouhé údržby památky.
Jak daleko je od vaší představy, jak by měl hrad vypadat, ke skutečnému stavu?
Rád bych dovedl areál co nejblíže ke konstatování, že teď už to budeme jen udržovat. Zdá se ale, že na to jeden lidský život asi nebude stačit. Kromě zmíněné restaurace a obnovy okolí hradu mám ještě spoustu plánů, které bych rád uskutečnil.
Jak a kdy jste se na „Kuňku“ dostal a jak dlouho ještě budete dělat kastelána?
V roce 1993 jsem náhodou narazil na inzerát s výběrovým řízením. Kunětická hora byla v té době dvacet let nepřístupná, opuštěná. Starat se o ni a znovu ji přivést k životu se stalo mým životním úkolem.
Na Kunětické hoře se koná v posledních letech řada kulturních akcí. Která z nich měla u návštěvníků největší úspěch?
K nejúspěšnějším akcím patřil projekt Středověký hrad Faber - Kunětické kralování, při kterém jsme celý areál posunovali s využitím odborných poznatků do středověku. Tento projekt však při zachování přijatelného vstupného nebylo možné zaplatit z vlastních zdrojů a musel po několika ročnících skončit. Doufám, že se k němu v budoucnu vrátíme. Dnes patří k nejnavštěvovanějším akcím řemeslné trhy, hradní scéna Východočeského divadla v Pardubicích pod otevřeným nebem či hudební festival České hrady. Velký ohlas měla u návštěvníků letošní premiéra nočních prohlídek. Těší nás vysoký zájem o svatební obřady na Kunětické hoře.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Nejskvělejší na práci kastelána je, že každý den je jiný a práce je nesmírně rozmanitá. V jeden den tak můžete uklízet záchodky i vítat prezidenta. Jinak mám spoustu práce v kanceláři. Zabývám se účetnictvím, smlouvami, výběrovými řízeními, ekonomikou či výkazy. A pak jdu třeba sekat trávu.
Jaký máte vztah k Pardubicím a Pardubickému kraji, jaká jsou vaše oblíbená místa?
V Pardubicích jsem vyrostl, takže se s nimi pojí zážitky šťastného dětství a mého mládí. Řada míst se hodně změnila. Přeji Pardubicím osvícené a pracovité veřejné činitele, neboť je hodně co zlepšovat. Mám vážné výhrady k urbanismu a některým stavbám z posledních let, které tváři města rozhodně neprospěly. Za velkou chybu považuji přestavbu hotelu Grand, výstavbu AFI „Paláce“ a v posledních dnech likvidaci „Prokopky“. Staré město, Tyršovy sady, Vinice, písníky za městem - to jsou naopak oázy radosti.
Miloš Jiroušek
Narodil se v roce 1967.
Původně stavař, později studoval památkovou péči, dějiny architektury a dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně.
S manželkou Oxanou, psycholožkou, má tři syny - Adama, Šimona a Matyáše.
Mezi koníčky řadí svoji práci, rád navštěvuje zříceniny, hraje tenis, hokej nebo lyžuje, jeho živlem je voda.
Důležitá je pro něho muzika, a ačkoli nemá životní krédo, prosazuje zásadu, že všechno jde.
