Pán věže, který miluje historii

Rovných 200 schodů a převýšení padesát metrů zdolává každý den od dubna do září Pavel Kroužek. A dělá to už více než dvacet let. „Finální výstup na věž si člověk musí dobře naplánovat, protože tu není záchod,“ říká s úsměvem Kroužek. Kostelní vyhlídka totiž skýtá pouze dvě miniaturní místnosti s chodbou.
„Věřte tomu, nebo ne, ale ještě do roku 1956 tu žil kostelník se svou rodinou,“ vypráví Kroužek. Věž museli opustit, když zástupci tehdejšího totalitního režimu zjistili, že z věže mohou detailně sledovat táborské kasárny. „Chránili mír, a tak věž na desítky let zamkli,“ dodává osmašedesátiletý muž. Kdy ho napadlo udělat z kostelní věže vyhlídku? „Byl to nápad shůry. Psal se rok 1990. Šel jsem po náměstí, koukám na věž a říkám si: Sakra, to by ale byla vyhlídka,“ vzpomíná. Prý neváhal, domluvil se s církví, které kostelní věž patří, a pustil se do práce. „Byl to holubí dům. Trus a harampádí, které jsou ptáci schopní do svých hnízd natahat, jsme vyklízeli několik měsíců,“ líčí.
Věž otevřel o rok později. Dodnes je vyhlášený svou bezchybnou ruštinou. „V Táboře jsem zatím nenarazil na nikoho, kdo by uměl tak dobře rusky, jako ten pán z kostelní věže,“ říká Ukrajinec Alexej Ševčenko, který příležitostně v Táboře pracuje.
Kroužek má elektrotechnické vzdělání. Za znalost jazyků podle něj prý může jeho někdejší sběratelská vášeň. „Sbíral jsem mince, známky, pohlednice, bankovky, musel jsem se tedy učit historii a také jazyky,“ vysvětluje.
Naučil se německy a rusky. Z němčiny složil i státnici. „Za minulého režimu jsem pracoval u Správy pošt a telekomunikací, ale po práci jsem díky jazykům prováděl po Táboře turisty. Východní Němce a Rusy,“ říká.
Často zažíval kuriózní situace. Zatímco Němci projevovali zájem o historii, Rusové zase o obchody. „Na začátku trasy jsem se jich zeptal, co chtějí. Historii, nebo nákupy? Obvykle chtěli nákupy, takže jsme chodili po obchodech,“ vypráví Kroužek.
Na tehdejší dobu má ale i temnější vzpomínky. Kvůli známkám, mincím a pohlednicím si psal se sběrateli z Německa a Rakouska. „Nějaká dobrá duše mě udala, takže na mě nastoupila StB. Nejdřív mě vyslýchali, pak mi nabídli spolupráci, kterou jsem ale odmítl,“ vzpomíná.
Dodává, že výsledkem bylo, že mu estébáci zakázali jakékoli vycestování na Západ. Jediné země, které tehdy navštívil, tak byly NDR a Litva.
„V Litvě bylo zajímavé, že na každém veřejném prostranství stála socha Lenina. Kde bylo místa o něco méně, byl Lenin od pasu nahoru, pak jen jeho busta a kam by se ani ta nevešla, byla ruka. Třímala papír, na němž byla Leninova citace,“ směje se Kroužek. Protože hledal i někoho na dopisování v Rusku, uveřejnil inzerát v tamějším časopisu Filatelia. Trvalo prý přesně rok, než inzerát vůbec vyšel. To ale nebyla jediná zvláštnost. Denně mu pak chodilo až padesát dopisů. Dnes jich má okolo pěti tisíc.
Jeho sběratelská vášeň čiší i z vyhlídky na věži. Je tam prodejní výstavka starých pohlednic, poštovních známek, různých mincí a bankovek. Podle Kroužka za ním často přicházejí lidé se sběratelskými materiály, aby jim je ocenil a poradil, jak je mají uložit.
„Sběratelství vás nutí, abyste se o věcech, které sbíráte, dozvěděl více než jen to, co je vidět na první pohled,“ vysvětluje a pochvaluje si i to, že syn Pavel jde v jeho stopách.

Někdy je vidět
i vysílač na Kleti

Je pyšný i na tři zvony ve věži. „Velký Václav zvoní pouze v neděli před mší a váží 2 500 kilogramů. Pak menší zvon Michal, který zvoní třikrát denně a váží rovnou tunu, a máme tu i umíráček, který se ale už nepoužívá,“ říká Kroužek.
Návštěvníky věže láká na dle jeho slov nádherný pohled na Jordán, řeku Lužnici a les Pintovku. „Při dobré viditelnosti je vidět vysílač na Kleti,“ uzavírá Kroužek.