Paní Fešáková: Dostaly mě oči a ruce

Vitální Eva Poláčková se ve svých dvaašedesáti letech těší z vnučky Karolíny, učí se jezdit na kolečkových bruslích a pracuje jako konzultantka. Říká, že život s Karlem Poláčkem občas bylo pěkné rodeo.

Co se vám na mladém Karlovi líbilo? Jeho ruce a oči. I u jiných lidí si nejdříve všímám rukou. My jsme se znali od dětství, chodili jsme k paní učitelce Rajtové na piano, oba jsme ze Střekova. Ale naplno to přišlo až v dospělosti. Okouzlily mě jeho ruce na kytaře, když jsem chodila na první koncerty. A muzika se mi líbila, jsem doživotní fanoušek.

Jak jste vydržela s muzikantem, který několik let jezdil domů jen na pár týdnů v roce? Já si hlavně myslím, že být manželkou kohokoliv není žádná zásluha. Ze začátku to přeci není o rozumu, později ale ano. Buď si vztah postupně vybudujete, nebo spolu nejste. A záleží na úrovni lidí, jak jsou schopní spolu mluvit, když přejde to první pobláznění. Já jsem přijala, že pro partnera byla v životě nejdůležitější muzika. Musela jsem se s tím naučit počítat ve svém soukromí. S Karlem jsme si o všem uměli vždycky narovinu popovídat. A je to tak dodneška.

Jste spolu dlouho? Přes čtyřicet let. Ale pozor, brali jsme se až v devadesátém roce, to už Karel ukončil kariéru profesionálního muzikanta. Do té doby jsme prostě měli společnou domácnost a vychovávali jsme dceru. Té je dnes šestatřicet a užíváme si vnučku.
A že jste se nevzali dříve?
My jsme to neřešili. A dost možná ten pocit svobody náš vztah prohloubil. Rozhodně nás nerozdělil.

Dcera se neptala, proč se tatínek s maminkou jmenují jinak? Ona si to vyřešila kouzelně dětským způsobem. Prohlásila, že než se vdá, tak se bude polovinu života jmenovat po mamince a druhou polovinu po tatínkovi.

Manželovu povolání se nedivila? Ale ne. Snad jen, když byla hodně malá a Karel byl doma. Občas se totiž stalo při koukání na televizi, kde hráli Fešáci, že se divila, jak může být tatínek zároveň v práci a doma.

Jak vypadala vaše domácnost? Chodila jsem do práce, měla jsem ve Spolchemii na starost životní prostředí. Bydleli jsme v jedna plus jedna, kde nechybělo piano. To bylo vždy takovou uctívanou součástí domácnosti. Hodně jsem tenkrát sportovala a později jsme se přestěhovali na Střekovské nábřeží do většího a jsme tu dodneška. Jinak se vše podřizovalo tomu, aby měl Karel vypráno, připraveno na další šňůru. A také jsme hodně jezdili za rodiči a věnovali se sami sobě.

Mohla jste se přiblížit ke kytarám? No, já spíš nechtěla. Měla jsem je samozřejmě ráda, ale Karel si o ně pečoval sám. Když si přivezl z USA vysněnou španělku od firmy Martin, tak k ní i v noci vstával a kontroloval, jestli je v pořádku.

Nestalo se, že se doma nová kytara objevila místo dohodnuté ledničky? To ne, ale je fakt, že jsme o takových větších nákupech vždycky dlouho mluvili, dokud jsme se nedohodli. Karel není ukvapený, hodně si nákupy rozmýšlí a nikdy neměl víc než tři kytary. Občas jsme ale museli dohodnout pořadí.

Jak jste snášela manželovy fanynky? Karel je muzikant, a jak říkala dcera, rozdává lidem radost. A proto jsme se také nevzali, dokud Karel jezdil jako profesionální muzikant. Kdyby u někoho z nás došlo k nějakému pominutí smyslů a začalo se to nějak rozvíjet, bylo by řešení snažší alespoň o to, že by se ho nemusely účastnit úřady.

Nežárlila jste? Nebylo to vždycky úplně jednoduché. Ale když druhému věříte, že jeho zásadní sdělení o tom, co k vám cítí, platí, tak prostě věříte. Já si vždycky zvažovala nějakou svoji míru vnitřního neklidu. Ale nakonec vždycky vyhrálo, že mám vedle sebe člověka, kterému mohu věřit. U nás platilo, že jsme si i bolestné věci říkali vždycky narovinu.

Čím u vás nakonec vyhrál? O Karlovi jsem věděla, že má bezvadný vztah se svými rodiči. A postupem času se perfektně uměl postarat i o moji nemocnou maminku, když to bylo zapotřebí. Tohle o člověku hodně prozradí a pro mě to byly ty největší hodnoty, které pro mě byly v našem vztahu skutečně důležité.

Máte ráda manželovy písničky? Hrozně ráda poslouchám, když Karel cvičí. On má neustále pocit, že by se měl zdokonalovat. A opravdu se mi líbí několik skladeb, které hraje se svou současnou kapelou Riding Hoppers. Třeba Kytka, to je takový odraz Karlovy hry.