Paní na hlídání. Někteří rodiče loví chůvy přes známé, jiní v agentuře | E15.cz

Paní na hlídání. Někteří rodiče loví chůvy přes známé, jiní v agentuře

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Chůva se dá na Ústecku sehnat různým způsobem a různě draho. Ze soukromých nabídek v inzerátech, přes známé i od agentur.

Paní na hlídání, chůva, „teta“. I na severu Čech se stala fenoménem doby a řešením pro matky, které chtějí dítě i kariéru. Agentur s chůvami v Ústí nad Labem není mnoho. Ceny jsou nižší než v Praze, ale pod sto deset korun za hodinu se zákazník dostane zřídka, má ale od agentury určité záruky. Soukromé nabídky uvádějí ceny už od sedmdesáti korun za hodinu. Často jde o studentky pedagogických oborů nebo maminky ochotné přibrat dítě navíc.

Chůva pro Margaritu

Mediálně sledovaný pár Jiří a Petra Paroubkovi nedávno hledali a našli chůvu v Teplicích. S „hlídací slečnou“ mají zkušenost už z Prahy. Babičku mají jednu, navíc na Moravě a pracující. „Najít v Praze chůvu nebylo snadné. Chtěla jsem paní nebo slečnu, která by splňovala hned několik kritérií. Margaritka je moje první dítě a mám o ni velký strach. Proto jsem chtěla zdravotní sestru, která by mi pomohla hlavně v začátcích. Jsem Slovenka a s holčičkou mluvím slovensky. Takže dalším kritériem bylo, aby to byla rodilá Češka,“ vysvětluje Petra Paroubková.
Hlídání potřebuje na pár hodin v týdnu. Při výběru pražské chůvy se rozhodla dát na doporučení.
„Měla jsem velké štěstí. Neřekneme jí dnes jinak než naše Lucka. Učí postižené děti a dcerku hlídá ve svém volnu, když si potřebuji něco zařídit nebo jdu na pár hodin do práce,“ říká Paroubková. V Teplicích bylo uchazeček hodně a i v tomto případě Paroubkovi dali na doporučení. Teplická chůva už si odbyla svoji premiéru, když Paroubkovi na pár hodin odešli na ples. „Doufám, že s ní budeme mít stejný vztah jako s naší Luckou,“ dodává Paroubková s tím, že kdyby nemusela, vůbec by se od dcery nehnula.

Inženýrka Jiřina

Jiřina Poláková z Děčína vystudovala chemii na vysoké škole a získala dobré zaměstnání v oboru. V práci trávila až dvanáct hodin denně. Po první mateřské stála před otázkou, jak skloubit profesi a péči o syna. „Záviděla jsem pražským spolužačkám, že mají po ruce agenturu s prověřenými pomocnicemi. Šťastnou náhodou jsem po půl roce sehnala paní, které jsem byla ochotná dítě svěřit,“ vzpomíná Poláková. Během druhé mateřské už byla rozhodnutá. Absolvovala kurz základů podnikání a využila pomoci Mateřského centra při zakládání firmy.
Naskytla se i koupě know-how. Inženýrka chemie se změnila v majitelku děčínské agentury, která zprostředkovává chůvy nebo hospodyně. Základ je tu čistý trestní rejstřík, zdravotní způsobilost. Je-li doporučení, tím lépe. „S každým dělám motivační pohovor. Dost dám na instinkt. Koho bych si domů nepustila, toho nepošlu jinam,“ dodává Poláková.
Služeb využívají krátkodobě například i maminky na mateřské, které si potřebují udělat druh práce, který se prostě s mrňaty nedá. Lidé volí cizí pomoc, až když nejsou babičky, selžou tety či známí. A často na poslední chvíli. „Jednou volal pán až ze Žatce, že má tři děti a ženu odvezl do porodnice. Že chůvu odveze, přiveze, dobře zaplatí, jen ať se těch pár dní zvládne,“ vypráví Poláková.
Agentura doporučí a rodiče si mohou vybrat. Nejdříve se zkouší krátké hlídání. Spokojenost klienta se vždy zpětně ověřuje. Dnešním trendem jsou prý spíše mladší chůvy.

Lenka dětmi žije

Lenka Kettnerová čeká, až se roční Julinka vzbudí z odpoledního spánku. „Táta z legrace říká, že chůvou jsem od dvanácti let. Mám na starost děti od pěti měsíců až do sedmi let,“ říká Kettnerová.
Jako chůva musí umět připravit svým svěřencům jídlo, zvládat základní úklid, občasné nákupy. Jsou rodiny, kde pomáhá pár hodin, občas hlídá přes noc, někde je nárazově, jinde už roky a pravidelně. S dětmi by chtěla pracovat celý život. Uvažuje ještě o studiu na pedagogické fakultě.
Elektronická chůvička v rohu pokoje začíná lehce poplakávat. Živá chůva se rychle zvedá, mizí v dětském pokoji a vrací se s Julinkou, která se neprobudila do nejlepší nálady. Chůva ji trpělivě chová a tiše povídá, dokud nepřestane vzlykat. Přebalování už Julinka absolvuje s úsměvem a hned se žene ke skříňce s hračkami.
„Dneska už potkávám v Děčíně ty, které jsem pomáhala vychovávat. Je mi vždycky trochu líto, že to tak uteklo,“ připouští Kettnerová.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video