Kufr, který našel sochař Miroslav Páral v dětství doma na půdě po odsunutých Němcích, se mu vryl v paměti. Natolik, že šestnáct podobných umístil do českokrumlovské synagogy, která je jindy zavřená a čeká na opravu.
Teď je sto let stará stavba díky Páralově výstavě mimořádně přístupná. Její pohnutý příběh umocňují hranatá zavazadla seřazená do řad, jako by čekala na povel. Autor je rozmístil v hlavním sále a na podlahu rozházel papíry s textem Lisabonské smlouvy.
„Po odsunutých Němcích zůstaly v českém pohraničí kufry jako němí svědci na půdách domů. Krumlov odsun hodně pocítil. Když se pak moji rodiče do města přistěhovali, našel jsem jeden na půdě. Toužil jsem objevit poklad, ale ten kufr byl prázdný, naplněný jen bolestí, zmarem a nemohoucnem,“ vzpomíná Páral.
Podobné pocity marnosti pak prožil jako třináctiletý po roce 1968. Proto nechce, aby se temná stránka české historie vrátila. Velmi ho znepokojilo, když bavorští, hlavně mnichovští Němci, začali stupňovat své požadavky na zrušení Benešových dekretů.
Ty zákonem legalizovaly zabrání majetku odsunutých Němců. Toto téma je podle sochaře pořád živé a není ani vyloučené, že by čeští politici ve snaze vyhovět ekonomicky silnějším státům Evropy otázku znovu otevřeli s ochotou měnit dějiny, jak se komu hodí.
„Věci se opakují a opakovat budou do té doby, než se s nimi sami nevyrovnáme. A nezvládneme to do té doby, dokud se nevyrovnáme sami se sebou,“ zdůrazňuje pětapadesátiletý autor, který má velké renomé nejen doma, ale i v zahraničí.
Omluva každou hodinu
Páralovi dosud chybí jednoznačně vyslovená omluva za odsun. Proto s ní přišel do synagogy sám za sebe. S nadějí, že v tom nezůstane osamocený. Do podzimu tam má výstavu, která vlastně ani výstavou není. Autor totiž potlačil své umělecké ambice a vytvořil sérii zavazadel jedno jak druhé. „Přestal jsem to řešit sochařsky a začal modelovat pouhý předmět, věc z období druhé světové války,“ vysvětluje.
Nejprve kufry odléval do bronzu, pak do litiny, což je materiál používaný běžně třeba na lavičky. Chce totiž, aby se jednou staly přirozenou součástí města jako pomník s názvem „Omlouvám se všem nuceně deportovaným“.
K šestnácti zavazadlům přibude osm do celkového počtu čtyřiadvacet. Jejich rytmické opakování naplní hlavní myšlenku mementa: „Každou hodinu se omlouvám“.
Chrám může vyprávět
Starosta Českého Krumlova Luboš Jedlička si umí představit, že by Páralovy kufry zůstaly ve městě nastálo. „Vnímám toto téma podobně jako on. Stojí za to, aby lidé výstavu v synagoze viděli a dali si ji do souvislostí. Týká se lidí nejen v pohraničí,“ říká Jedlička.
Synagogu si pronajal Českokrumlovský rozvojový fond s plánem obnovit ji jako náboženský stánek i výstavní síň. Je vyklizená a čeká na dotace, které umožní začít s opravami. Páral, který nepochází z židovské rodiny, si vybral synagogu právě kvůli jejímu současnému stavu. „Interiér je syrový ve své paměti a pravdě, devastovaný časem. To už se nebude opakovat,“ říká.
Na rozdíl od většiny synagog v Sudetech krumlovská stavba přežila válku. Pak skýtala různorodý azyl: modlili se v ní američtí vojáci, kteří Krumlov osvobodili, po nich ji převzal sbor Církve československé husitské. Od roku 1968 sloužila dlouho jako skladiště. Ležely v ní i vzácné barokní kulisy ze zámeckého divadla.
