Plastiky a reliéfy by měly město zdobit. V Pardubicích ale většina soch stojí na neviditelných místech a lidé je musejí složitě hledat. Redaktoři Sedmičky se vydali po jejich stopách společně s Karlem Krátkým, pedagogem Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích.
„Po té procházce musím říct, že je tu několik hezkých soch. Většina z nich je ale zastrčená na místech, kde si jich lidé stěží povšimnou,“ říká Karel Krátký. Jako kdyby bylo hlavním cílem sochy utajit, uklidit je na nenápadné místo.
Nahé ženy mezi panely
Společný průzkum začal na Karlovině. Mezi paneláky se krčí masa betonu. Jde o sochu Matky autora Stanislava Malého.
„Je tu schovaná, naprosto nevhodně umístěná. Přitom ji dělal dobrý autor, ještě ne zcela objevený,“ myslí si Krátký. Jen o pár metrů dál, opět mezi panely je keramická plastika svlékající se ženy. „Sice je schovaná za rohem, ale svou velikostí a stanovištěm se sem hodí,“ uvádí Krátký. Cesta pokračuje na Smetanovo náměstí. Před pár lety se opravilo a své místo tu dostala hlava Bedřicha Smetany. Stojí na vysokém soklu, za sebou má zelené průhledné sklo.
„Je to velmi vydařené. Díky dobrému architektonickému nápadu je tady všechno, jak má být,“ chválí Karel Krátký. Od Smetany to není daleko k Památníku osvobození, který je leckomu trnem v oku. Kdyby kámen uměl mluvit, jistě by si salutující pionýrka na podstavci postěžovala. Pravidelně se na ni sápou opilci a v roce 1991 po útoku vandalů přišla o svou původní ruku. Do těla dostal i bronzový hokejista před ČEZ Arenou. „Můj otec, který je sochař a restaurátor, několikrát dělal znovu hokejku,“ ukazuje stopy opravy Krátký. Hokejista, který je sochou na svém místě, byl poničen hned pět dní po svém odhalení. Nejvíc útoků zažili Bratranci Veverkovi s ruchadlem. Podle záznamů přišli o své ruchadlo celkem třikrát.
„Tato socha je nadstandardní a kvalitní. Dřív stávala na hlavní třídě před synagogou. A znovu tu máme ten pardubický syndrom. Byla přemístěna do malého parčíku,“ říká Krátký. Umělecké dílo trpí vzhledově tím, že je za plotem a lemují ho husté keříky. Důvod je ale nasnadě, hustý porost má odradit případné zájemce o ruchadlo. Mezi ukryté sochy, kterých si nikdo nevšimne, patří také sedící chemik s modelem atomu v ruce na Palackého ulici. Krčí se ve stínu paneláku.
„Je to slušná práce. Měl by stát například před chemickou školou,“ soudí Krátký.
Socha má být mezi lidmi
Jedna z nejnovějších pardubických soch je na Dostihovém závodišti. Polský autor Jerzy Bokrzycki vytvořil z bronzu v životní velikosti několikanásobného vítěze Velké pardubické Josefa Váňu.
„Taková realistická socha má smysl. Proč ale není zabudovaná přímo někde na chodníku? Ve světě je obvyklé, že bronzová socha důchodce sedí na lavičce a krmí bronzové holuby. Tím říká, tady si sedněte a odpočívejte,“ tvrdí Krátký.
Mezi uměleckými díly ve městě je sice spousta věcí ke koukání, jen ne bohužel něco, na co by se jezdili dívat lidé odjinud. „Chybí mi tu něco současného. Zapomnělo se, proč odedávna sochy vznikaly. Byly ikonou,“ připomíná Karel Krátký.
V Pardubicích je více než sedmdesát plastik a reliéfů. Většina Pardubičanů nedokáže vyjmenovat víc než pět z nich. Paradoxně nejvíc jim utkvěl v paměti přemýšlející Lenin, který seděl do roku 1990 před Východočeským divadlem.
