Dali novou tvář Kalvárii na Karlově mostě, bronzovému sousoší trig z Národního divadla a mnohým dalším unikátům. Nyní pasíři v Buštěhradě vracejí podobu cínovým sarkofágům olomouckých biskupů.
„Jedna tato cínová rakev váží asi tři sta kilogramů a vyžádala si zhruba půl roku restaurování,“ říká jeden z majitelů firmy Houska a Douda, pasíř Ivan Houska.
Rakev za milion korun
Od loňského července v dílně pracují na čtyřech sarkofázích: tři jsou z cínu, jeden z mědi. „Všichni v nich pochovaní biskupové zemřeli v 17. století. Asi nejvzácnější rakev patřila arcibiskupovi Františku Ditrichštejnovi. Nejvíce zničená byla Karla II. Lichtenštejna, měděná patřila Tadeáši Trautmansdorfovi.
Teď dokončujeme poslední sarkofág - Viléma Jana Vojtěcha Kolovrata Libštejnského,“ říká Houska.
Podobných odborníků v Česku moc není. „Olomoucké arcibiskupství s námi mělo zkušenosti už z předešlých prací. Restaurátoři většinou fungují samostatně a na větších zakázkách spolupracují s dílnami. U nás je to všechno dohromady,“ vysvětluje Houska.
Hotové sarkofágy poputují zpátky do krypty v katedrále svatého Václava v Olomouci, kde vznikne mauzoleum.
„Arcibiskupství na to získalo peníze z norských fondů. Jedna rakev vyjde zhruba na milion korun,“ říká pasíř s tím, že všechny vzácné rakve musí být opravené do konce října.
Denně na nich pracují dva až čtyři lidé. Přitom v týmu nejsou jen pasíři. „Máme i zámečníka, kováře, zlatnici a korozní inženýrku,“ vysvětluje Houska.
V dílně je od rána do večera pořádně rušno. Do všech pater se každou chvíli rozléhá cinkání kovářského kladiva, mezi ponky a nářadím jsou vyskládané části cínových rakví, včetně už zrestaurovaných ozdob a jiných předmětů, na kterých v dílně pracují.
„Baví mě to a nedá se říci, že by práce byla těžká. Jediné, co je těžké, jsou jednotlivé díly,“ podotýká pasíř Jiří Vošta. Stačí vzít do ruky cínovou „nožku“ rakve a jeho slova se potvrdí. Váží dobrých osm kilogramů.
Zřejmě nejvíce pasíři „bojovali“ se sarkofágem arcibiskupa Lichtenštejna. „Pohromadě zůstalo jen dno. Víko i bočnice se rozpadly,“ říká Houska.
Od zlata po vrata
Těžkosti pasířům přidělal i chybějící vhodný materiál. „Potřebovali jsme cínové plechy. Jenže se ukázalo, že je možné je koupit pouze válcované, které nám nevyhovovaly. Když se cínový plech uválcuje, změkne,“ popisuje peripetie Houska.
Záchrana nakonec přišla od krnovských varhanářů. „Mají vlastní licí linku. Potřebují cínové plechy na píšťaly do varhan,“ říká Houska.
Stát se pasířem není podle něj jednoduché. „Je to vlastně devatero řemesel dohromady. Sváříme, soustružíme, tepáme. Můj starý mistr říkával, že správný pasíř to musí zvládnout od zlata po vrata,“ podotýká Houska.
Zároveň neskrývá roztrpčení. Obor pasíř totiž už léta neexistuje. „Všechna řemesla jako pasíř, kovář, platnéř a podobně jsou zahrnutá v jediném oboru, a to uměleckořemeslný zpracovatel barevných kovů. Teď ještě pracují původní staří mistři, ale ti třeba za dvacet let nebudou a nebude nikdo, kdo by je nahradil,“ dodává Houska.
