Pavel Kožuch slavil díky nízkému stropu výhru nad CSKA Moskva
S volejbalem začal koketovat ve čtrnácti nebo patnácti letech v Metylovicích, odkud pochází. Jako junior získal titul mistra republiky v barvách Havířova. Poté odešel na školu do Prahy, kde hrál postupně ve třech klubech. Na vojně, kterou si odkroutil jako metodik liberecké Dukly, poznal legendy československého hokeje Vladimíra Martince a Ivana Hlinku. Od roku 1999 se na jedenácté základní škole podílí na výchově talentovaných volejbalistek.
Vyrůstal jste nedaleko Frýdku-Místku v Metylovicích. Proč jste se tenkrát rozhodnul právě pro volejbal? Dělal jsem všechny sporty, které se na vesnici daly provozovat. Kromě volejbalu jsem hrál také fotbal a působil v hasičích. V Metylovicích má volejbal obrovskou tradici. Každoročně se tam pořádal velký turnaj. To byl hlavní důvod, proč jsem se nakonec rozhodnul právě pro tento sport.
Vaší první významnější volejbalovou štací bylo působení v juniorském celku Havířova, že? Ano. Tenkrát si mě a Miroslava Merty všiml trenér havířovských juniorů. Havířov byl v té době největší volejbalovou baštou v republice. Pozval nás na jeden trénink. Oba dva jsme se chytli a v Havířově nějakou dobu zůstali.
V jeho dresu jste se tenkrát radoval z historicky prvního titulu mistra republiky. Přesně tak. Bylo to v roce 1971 nebo 1972. Mistrovství republiky se hrálo ve Vítkovicích. Ve finále jsme tenkrát porazili Hradec Králové. Federální šampionát se pak konal ve Svitu. Tam jsme si ve finále poradili, tuším, s výběrem VŠ Praha. Díky triumfu jsme se stali čestnými občany města Havířov. Dlouhou dobu jsem tomu nevěřil. Až po revoluci na jednom tenisovém turnaji v Kopřivnici mi to definitivně potvrdil místostarosta Havířova. Dozvěděl jsem se od něj, že jsem uvedený na třetím místě.
Kterým směrem se poté ubírala vaše kariéra? Odešel jsem na školu do Prahy. První rok jsem působil ve VŠ Praha, ale tam jsem si nezahrál. Tak jsem přestoupil do Potrubí, které hrálo druhou nejvyšší soutěž. Bylo to druhé nejlepší mužstvo v Praze. Slýchali jsme to na každém tréninku. Tam už jsem hrál pravidelně tři sezóny. Poslední rok jsem přestoupil do Podolí, ale to už byla spíš taková sranda.
Následně jste si odbyl vojenskou službu To už jako metodik Dukly Liberec. Po Palácové revoluci skončil u A mužstva Liberce trenér Paulus. Jeho místo zaujal Smolka, já jsem mu dělal asistenta. Tenkrát jsme měli možnost porovnat síly v jednom přípravném utkání s CSKA Moskva. Byl to pro nás pro všechny nezapomenutelný zážitek. V té době to byla v podstatě sovětská reprezentace. Hrálo se v hale, kde byl strop ve výšce sedm metrů. Oni měli v té době smečaře, který měl výskok snad tři metry osmdesát. Říkalo se, že byl schopný přeskočit síť. Prakticky každá jejich druhá nahrávka skončila ve stropě, takže i díky tomu jsme tenkrát zvítězili 3:2 na sety. V ten okamžik nám podepsali opušťák, a mohli jsme být doma o den déle. Tenkrát měla Dukla vynikající kádr, ale psychicky jsme se nedokázali dát dohromady. Skončili jsme myslím pátí nebo šestí.
Jak na časy strávené na vojně vzpomínáte? Musím přiznat, že jsou to příjemné vzpomínky. Na vojně jsem byl společně s Františkem Kopeckým. Poznal jsem tam hokejové reprezentanty Vladimíra Martince, Ivana Hlinku a Jána Štrbáka. Vzpomínám si, že jsme tenkrát natírali nějaký plot. Vždycky tak dvě hodiny denně jsme pracovali, aby se neřeklo. Jinak jsme tam měli veget. Byli jsme tam s nimi ale jen čtrnáct dní. Hlinku totiž potom převeleli do Trenčína a Martinec už odjel na přípravu. Tak jsem tam pak zůstal s Františkem Kopeckým a Jánem Štrbákem.
Martinec byl vždycky šprýmař, že? Překvapilo mě, že to byli takoví bohémové. Martinec na nás vždycky ráno klepal a ptal se nás, kolik chceme piv. Vždycky jsme řekli, že tak dvě nebo tři. Na to odvětil, co blbneme, že alespoň dvacet nebo třicet. Vždycky je s sebou nosil v obrovské hokejové tašce. Opravdu dokázal dvacet kousků za den lupnout.
A co Hlinka se Štrbákem? Hlinku si moc nepomatuju, protože tam s námi byl jen krátce. Nejvíce z těch tří jsem poznal Jána Štrbáka, který pak dokonce trénoval slovenskou hokejovou reprezentaci. Tenkrát nás učil slovensky. Třeba co je to gadžo. V té době jsem nevěděl, co to znamená. Byl z Prešova, takže to tam všechno dobře znal. Vystudoval práva a říkal, že až skončí s hokejem, bude dělat právníka menšinám. Myslím ale, že nikdy nic takového nedělal. Potom jsme se někde po letech potkali na nějakém hokejovém zápase, ale nepoznali jsme se, protože jsme oba prošedivěli.
Po vojně jste dlouho pendloval mezi Ostravskem a Prahou Je to tak. Nejprve jsem ve Frýdku trénoval juniory Válcoven. Pak jsem se zase vrátil do Prahy, kde jsem koučoval rok a půl ženy Slavie Praha. To bylo v roce 1984, kdy zrušili střediska vrcholového sportu. Pak jsem byl zase rok tady. Dělal jsem metodika na Nové huti. Následně jsem vyhrál konkurz na ústředního metodika do Prahy. Tam jsem byl asi rok a tři čtvrtě. Nepodařilo se mi najít byt, tak jsem se musel vrátit na Moravu. Rok jsem nemohl sehnat místo, takže jsem dělal dělníka v Nové huti. Pak jsem začal učit. Nejprve v Ostravě. Po roce jsem však přišel do Frýdku a působím tady dodnes.
Ale ještě předtím jste přece vedl několik volejbalových klubů, ne? Ano. V ročníku 1991/1992 jsem začal trénovat ženy Frenštátu. Byly na sestup v národní lize. Nakonec jsme skončili pátí nebo šestí. Další rok už jsme hráli nahoře. Třetí sezonu jsme dokonce postoupili. Ve Frenštátě jsem byl asi do roku 1995. Tehdejší starosta byl zároveň předsedou klubu. Volejbal měl tedy ve Frenštátě značnou podporu města. Tenkrát nakoupili nejlepší volejbalistky v republice. V té době jsem dělal také ředitele školy, takže bylo těžké skloubit to dohromady. Nakonec jsem dal přednost škole.
V sezoně 1996/1997 jsem trénoval ženy Frýdku-Místku. Převzal jsem je, když byly na chvostu tabulky. Nakonec jsme se vyšplhali až na bronzovou pozici. Potom jsem ještě nějakou dobu trénoval na Slovensku Kubín. To už jsem působil zároveň tady na škole. Mohl to být rok tak 2000. Postoupili jsme do extraligy a nevedli si vůbec špatně. Pohybovali jsme se okolo pátého místa. Musel jsem tam dojíždět, takže to bylo časově velice náročné. Proto jsem toho v listopadu nechal. Přišla tam však dobrá slovenská nahrávačka z Belgie a rozuměla i teorii. Dotáhli to tenkrát nakonec myslím až na třetí místo. Na utkání o bronz jsem se tam byl podívat. Kubín bylo okresní město. Mělo asi dvacet tisíc obyvatel. Tamní šéf klubu byl takový místní mafián. Nemíním však to, že měl problémy se zákonem. Hodně do volejbalu ve městě investoval.
Takže na jedenácté základní škole působíte už deset let. Letí to rychle. Přišel jsem tady v roce 1999, ale už rok předtím jsem tady pracoval na poloviční úvazek.
Současný extraligový dres Frýdku-Místku obléká pět hráček, které prošly sportovními třídami na jedenácté základní škole. To dokazuje, že se mladým volejbalistkám patřičně věnujete. Tento fakt mě pochopitelně těší. Letos se nám však zatím moc nedaří. Nevím, čím to je. Ale takový je sport. Jednou jsi dole, jednou nahoře.
