Bývalý fotbalový brankář Baníku Ostrava Pavel Srníček si v Evropě udělal velké jméno. Prošel proslulou anglickou ligou, chytal v italské Sérii A a byl i ve slunném Portugalsku. Momentálně pomáhá opět Baníku s výchovou brankářů. Sní ale o tom, že by jednoho dne chtěl dělat stejnou práci v anglickém Newcastlu, kde jeho fotbalová zahraniční mise začala.
Co dnes přesně děláte?
Na Bazalech mám brankářskou školu. Trénuji všechny brankáře Baníku, od žáků až po „áčko“. Zároveň dávám i soukromé lekce, ale moc toho nemám, protože to nezvládám časově. V budoucnu bych toho chtěl mít mnohem více. Teď jsem na všechno sám. Chci ale rozjet projekt, do kterého bych zabudoval více schopných lidí. Jeden z adeptů je Vít Baránek, současný gólman Baníku.
Nepřemýšlel jste, že byste brankářskou školu otevřel v Anglii, kde jste si udělal velké jméno?
Nějaká myšlenka tam byla, že bych pomáhal s výchovou brankářů v Newcastlu. Problém je v tom, že klub převzal jiný majitel, který mě nezná. Já měl takovou vizi, že bych vozil do Česka anglické brankáře a do Anglie zase Čechy. Bohužel se to zatím nepovedlo. Současné vedení ví, kdo jsem, ale neznají mě jako trenéra brankářů. Kdo mě ale dobře zná je Alan Shearer, velká ikona fotbalu v Newcastlu a možná jednou přijde doba, že se Alan vrátí k fotbalu jako nějaký manažer a pak bude situace zase otevřená.
Je to váš sen mít školu tady v Čechách a zároveň v Anglii?
Jednoznačně. Ale nejdříve to musím rozjet tady u nás, mít kolem sebe správné lidi. Já to vidím ale tak, že to nemůžu dělat celý život. Mě trénování gólmanů naplno vydrží tak deset možná patnáct let, pak už mi to zdraví nedovolí. Proto potřebuji zkušené spolupracovníky. Později už bych jen dohlížel na chod brankářských škol. Chci vybudovat něco, co tady po mě jednou zůstane.
Za svou kariéru jste se potkal v jednom týmu s mnoha gólmany. Který na vás nejvíce zapůsobil?
Jednoznačně Petr Kouba, s kterým jsem se potkal v nároďáku. Ten měl tehdy stejnou pozici jako dnes Petr Čech. A já neměl vůbec žádný problém s tím, že on byl jednička a já mu kryl záda. On byl skutečně vynikající.
Myslel jsem, že řeknete jiné jméno. Třeba jako Shane Given,který dodnes chytá a při angažmá v Newcastlu vás posadil mezi náhradníky.
Shane je výborný gólman, ale na Koubu nemá. Navíc to, že mě posadil na střídačku ovlivnilo, že si ho sebou přivedl tehdejší kouč Keny Dalglish, s kterým se dobře znal s Blacburnu, kde mu výborně chytal. Každý nový kouč si sebou přivede své koně. A tam byl jiný problém. Nerozuměl jsem si s Dalglishem, který, podle mě, je hrozně zlý a arogantní člověk. S ním jsem měl největší fotbalový spor. Myslím si, že z tehdejšího týmu by se za něho postavili maximálně dva kluci.
Přesto ale určitě nedáte na Newcastle dopustit.
Newcastle je moje srdeční záležitost. Jezdím tam třikrát do roka. Když přijdu na stadion, lidé se ke mě chovají velmi hezky. To se nedá ani popsat, to musí člověk zažít na vlastní kůži. V Anglii se nezapomíná. Já jsem nikdy nic nevyhrál, skončil jsem druhý na mistrovství Evropy. Ale to, že se ke mě ti lidé tak chovají, řadím výš než nějaké medaile a individuální ocenění. Největší zážitek pro mě byl, když jsem se na sklonku kariéry vrátil do Newcastle a v domácím zápase proti Tottenhamu jsem asi pět minut před koncem musel do brány, protože se zranil Given. Celý stadion vstal a vyvolával moje jméno. Byl jsem úplně rozhozený. První dva výkopy jsem kopl do země. Všichni se začali smát, ale ne proto, že bych byl kopyto, ale že viděli, jaký mám problém unést ty ovace. Nádherný moment, nejkrásnější moment mé kariéry.
Když jste kvůli sporu s Dalglishem odcházel, zakotvil jste v Itálii a potom i v Portugalsku. Jak vůbec tohle zvládala rodina?
No, moc se jim to věčné stěhování nelíbilo. Poslední rok mé kariéry už jsem byl v Anglii bez rodiny, zůstali v Čechách.
Nepadla myšlenka, že by jste zůstali natrvalo v zahraničí
Mysleli jsme, že zůstaneme v Itálie, ale bylo to podmíněné prací. Ale manažera, s kterým jsem si domlouval, že budu jako třetí brankář a budu zároveň trénovat gólmany, nakonec vyhodili. Nemělo smysl zůstat.
Zažil jste Anglii, Itálii, Portugalsko. Jak na vás zapůsobila místní kuchyně?
Musím říct, že na mě zapůsobila hlavně ta italská. Doma nevařím nic jiného. Českou kuchyni jsem úplně odboural. Rád dělám večeře pro mé přátele, kdy si potom otevřeme láhev dobrého vína a jen tak si povídáme. Je to velká pohoda. Teď mám v plánu koupit si velkou troubu se šesti hořáky. Miluju, když na každém hořáku mám něco a kuchtím. Je to velký relax.
