Pepa Tejkl měl svoji Zemi pokladů
Když letos v zimě hradecký divadelník Josef Tejkl uváděl v Besedě se souborem Samohana svoji novou hru Země pokladů, jen málokdo tušil, že je to jeho hra poslední. Začátkem dubna náhle odešel z tohoto světa a nejspíš zamířil za „svým Nebeským,“ s nímž si tak rád povídal v Asteroidu Bejčkovi. Ve hře, která stejně jako mnohé další v posledních letech patřila k těm, o nichž se po jejich uvedení ještě dlouho diskutovalo. To byla jedna z věcí, která Pepu vždy těšila. Jistě by měl tedy radost, že Země pokladů „zabodovala“ také v rámci letošního ročníku Open Air programu. „Nejspíš je to tím, že Pepa si nikdy na nic nehrál. Byl svůj. A stejné jsou jeho hry. Je v nich určitá hrabalovská něžnost a životní pravda,“ říká jeho kolega ze Samohany Jan Bílek. Celoživotní loutkář, kterého Pepova zarputilost přivedla k činohře.
Pepa byl často nejen autorem, ale i režisérem. Ať už v hradeckých Jesličkách, u Černých šviháků nebo teď v Samohaně. „Své texty si inscenuju sám a podle toho to vypadá,“ říkal často žertem. Jak se s ním pracovalo?
Pro mě byl úžasný v tom, že nechtěl a nepotřeboval nic řešit. Nechával lidi na jevišti žít a pokud to fungoval, do ničeho jim nemluvil. A ono to většinou fungovalo. Hlavní síla byla v textech. Ty byly hodně dobré. Občas by sice potřebovaly zásah dramaturga nebo oko nezaujatého režiséra - bohužel se do dneška nenašlo divadlo, které by jeho hry uvedlo, a tak si je prostě musel dělat sám. Možná ho teď konečně někdo objeví. Bylo by to jen dobře.
Aby toho neměl málo, občas si v nich i zahrál. Jaký byl coby kolega?
Skvělý. Měl jednu výtečnou vlastnost - při zkouškách sice téměř fanaticky lpěl na každém slově, text byl pro něho posvátný, ale jak bylo po premiéře, už se k těmhle chybám moc nevracel a nikomu netrhal hlavu, když během představení nějaká ta replika padla pod stůl. Věděl, že vždycky se něco zkazí. Že jednou zapomeneme my, jindy on. Prostě, když se hrálo, autor zmizel a na jevišti s náma stál Pepík, který tam zcela přirozeně a podle svého momentálního rozpoložení prožil kus života. On si užíval ty okamžiky, kdy s lidmi, které měl rád, mohl být. A představení bral jako možnost setkávání se.
V rámci letošního Open Air programu jste s velkým úspěchem sehráli představení Země pokladů. O čem to je?
Hlavní myšlenka celé hry se točí kolem zazdívání minulosti. Čtveřice kamarádů kolem sedmdesátky prožila celý život v bývalých Sudetech. Jeden z nich najde při rekonstrukci statku zazděné bedny po Němcích. Původní nenávist se postupně mění v soucit. Pak je tu ještě Bohuna, ženská v letech, co se nikdy nevdala, protože v den svatby se jí ženich zabil na motorce. A ona od té doby schovávává na půdě všechny svatební dary. Vtip je v tom, že někdo poklad má celý život a jiný ho najde, ale tak jako tak, na tom pokladu ulpěla špína, a proto je lepší se ho zbavit. Jsou zkrátka věci, které je lépe nemít. I když mají cenu.
Bude Samohana pokračovat dál? Chtěli bychom. Už kvůli Pepovi. Zaslouží si, aby se jeho věci hrály. Navíc jsme měli dopředu domluvených řadu představení a byla by škoda je rušit. Zemi pokladů proto s náma přezkoušel Míťa Šána a zvládnul to výborně, a teď chceme obnovit i Asteroida Bejčka. Co bude dál, uvidíme.
