Přerov l Namaloval stovky obrazů. Obrovská plátna i malé obrázky, které se vejdou na dlaň. Díla rodáka z Přerova Petra Malíka vystavuje přerovská galerie Atrax. Malování má podle něj obrovskou výhodu. „Člověk si může namalovat to, co chce. Ale jako malíř se dnes málokdo uživí. Dnes není doba na umění, alespoň v naší republice,“ domnívá se sedmapadesátiletý výtvarník Malík, který pracuje téměř celý život u Českých drah.
I když v osmdesátých letech odešel za prací do Zábřehu na Moravě, do rodného města přijíždí každý víkend a s manželkou se touží vrátit zpátky.
„Maluju od narození. Čmáral jsem do knížek, vyhledával jsem v nich volné stránky. Když mně bylo deset, setkal jsem se s akademickým malířem Jaroslavem Kapcem. Otec tehdy stavěl chatu v Beskydech, jezdili jsme tam a Jaroslav Kapec také. On mě zasvětil do malování. Nosil jsem mu malířský stojan a barvy. Maloval temperami a vodu si bral v potůčku,“ vzpomíná Malík. Na základní škole pak chodil do kroužku k sochaři Josefu Bajákovi. „Naučil nás sochat, chápat tvar a vidět prostorově,“ říká Malík.
Vybavuje si, jak ve školních letech maloval v hodinách kreslení výkresy celé třídě. „Někdy jsem dostal dvojku a moje výkresy, které jsem maloval pro ostatní jedničku. Podobné zážitky měl i můj táta. Vyprávěl, jak se jednou piplal s úkolem do školy. Před hodinou se na něj obrátil spolužák, ať mu výkres načrtne. Táta se do toho pustil a za chvíli to měl. Když učitel výkresy hodnotil, byl ohromený dílkem, které otec udělal pro spolužáka o přestávce. Řekl, že tohle je opravdu něco výjimečného,“ vzpomíná Malík.
Vystavovat začal na začátku devadesátých let právě v galerii Atrax. Oslovili ho tehdejší majitelé galerie a nabídli mu spolupráci. Jeho obrazy se pak objevily na výstavách v dalších městech a vlastní je milovníci umění po celé Evropě, ale také v Kanadě nebo na Shetlandských ostrovech. „Cizinci si kupují mé obrazy nejvíce na výstavě v Praze,“ upozorňuje Malík.
Bez dřiny by to nešlo
K malování podle něj ale nestačí jen talent. „Aby byl člověk dobrý, musí dřít. Malovat a malovat. Malovával jsem do třech do rána. Olejomalby, ale i kresbu tužkou a zkoušel jsem i pastel,“ říká umělec. Nejoblíbenějším formátem jeho olejomaleb je obdélník na výšku. Nejmenší obraz, který namaloval, měl rozměr pět krát pět centimetrů, největší bylo plátno o velikosti dva metry krát 170 centimetrů. „Není problém něco namalovat, ale vymyslet co, aby měl obraz hloubku a nějaký smysl,“ tvrdí Malík. Náměty hledá kolem sebe. „Dobrý malíř musí být dobrý pozorovatel, aby si všímal věcí, lidí a přírody. A také musí být romantik,“ konstatuje Malík.
Rád maluje přírodu, papoušky a hmyz, ale také maluje městská zákoutí, zvláště noční. „To má sílu, noc je magická. A velkou sílu v sobě mají také prosté, obyčejné věci,“ tvrdí malíř. Lidé se na jeho plátnech objevují osamocení. Buď jen jedna postava, nebo člověk se psem. Radost a uspokojení má z každého obrazu, který namaluje. „Maluju doma, na obraz se dívám, uspokojuje mě to, když je hotový. Nejraději bych si ho nechal,“ říká s úsměvem Malík.
Z malířů se mu líbí práce Josefa Lady. „Našel si svůj styl. Je to geniálně jednoduché a jeho obrazy mají obrovskou sílu. I Picasso řekl, že Lada je jeden z největších umělců. Mě přirovnávají k Vojkůvkovi. Ale já mám svůj svět a on svůj,“ vysvětluje Malík.
Líbí se mu naivisté, jako je francouzský malíř Henri Rousseau. Jeho největším vzorem je ale Salvador Dalí. Malíkovi se ale líbí všechno, kromě abstrakce. „Vývoj v malířství je dnes hledáním originálního směru, ztvárnění, techniky. Mnohdy už to není umění. To slovo umění vyjadřuje, že člověk musí něco umět,“ dodává umělec.
