Petra s Viktorem mají nejvyšší stropy v Praze. Stěhovat se nechtějí
Prošedivělý chlapík vystrčí hlavu ze svého příbytku a pak labužnicky potáhne z cigarety. Přestože nemá nohu a momentálně ani nic k jídlu, tváří se spokojeně. Boudy zastrčené ve křoví Na Knížecí s ním sdílí dalších pět bezdomovců.
„Tady mi všichni říkají dědo, protože jsem nejstarší. Já to tady našel a bydlím tu už čtyři roky. Předtím v kriminále, už patnáct let jsem ale čistej,“ shrne do pár vět svůj životopis.
Na krysy nedá dopustit
Tváří se spokojeně a jeho výraz se nezmění, ani když mu kolem nohy proběhne krysa.
„To je náš Vojta … a támhle běží Božena. Je to čtrnáct dnů co rodila a má takovýhle pinďátka,“ naznačí rukou děda. Normálně ho prý nevzruší ani to, když krysa vyskočí na stolek a odtáhne si krajíc chleba.
Teď jsou ale hubené časy. Lidé se ještě nevrátili z dovolených a na obsahu kontejnerů je to poznat. „Každý ráno dělám Baranďák, zfárám celý sídliště, ale je to bída,“ stýská si osmatřicetiletá Hanka, další z obyvatelů Knížecí a matka devíti dětí. Na ulici je od svých sedmnácti.
„Děti jsou v adopcích, stejně je nesmím vidět. Do práce kvůli dluhům nemůžu, dali by mi na plat exekuci. Místa střídám, na Geologické jsem bydlela ve stanu,“ ochotně vypráví žena.
Od plamenů ve vyzděném ohništi sálá teplo. Vedle kuchyně pod širým nebem je koupelna, malý prostor s plechovým umyvadlem ohrazený plachtou.
Ve šťastných okamžicích si obyvatelé mikrokolonie vyvářejí. „Jednou to tady vonělo tak, že si s námi dali volský oka i policajti. Vědí, že naděláme žádný průsery, a když se pereme, tak jedině s alkoholem,“ řehoní se děda.
O nohu přišel před deseti lety, zanedbal zranění a dala se mu do ní sněť. „Když jsem přijel do Motola, byla už noha černá. Řezali mi ji natřikrát. Dělal mi to profesor Pafko, stejně jako Havlovi. Když k němu přijdu na kontrolu, říká mi partyzáne a zakazuje mi kouřit. Má ale smůlu,“ pokračuje děda a sáhne po další cigaretě.
Lidé z Knížecí už o záměru magistrátu zřídit tábor pro bezdomovce vědí. Vidina polévek se jim líbí, méně už stěhování. Alespoň děda je na Knížecí „tutově spokojenej“, jak říká. Ale kdoví.
„Možná po tom ještě skočím. Koupili to tady totiž nějací podnikatelé. Už tu byli za námi s partičkou architektů. Slušně nám řekli, ať pomalu balíme,“ přiznává děda.
Zlaté zuby z kontejneru
Petra s Viktorem mají obývák s vysokým stropem, žijí totiž pod dálničním mostem kousek od Smíchovského nádraží.
„Kamarádi, co tu byli před námi, spali jen na kousku koberce. My jsme si to tady postupně zařídili. Chybí nám jedině zámek, občas nás totiž někdo vykrade,“ říká třicetiletá Petra.
Ohradili si prostor zhruba dvakrát dva metry. V „obýváku“ mají kromě dvou matrací třeba i zrcadlo a stoleček na šminky.
„V kontejneru najdete úžasný věci, nedávno jsme třeba objevili zlaté zuby, za které nám v klenotech dali přes čtyři tisíce. Taky parfém od Diora nebo značkový oblečení,“ pochvaluje si vytáhlá dívka. Pod mostem dvojice přebývá od loňského dubna, hladce prý přečkali i zimu.
„To nesmíte ze spacáku vystrkovat vůbec nic, ani ruku. Což znamená nekouřit. Dá se tak ale v pohodě zvládnout i minus dvacet,“ bez okolků vysvětluje Petra.
Kdysi prý pracovala v McDonaldu, pak pět let v pekárně, nejprve v expedici a pak obchodní referentku. Najednou se ale bůhvíproč začalo všechno hroutit. Přišla o bydlení na privátě, vykradli ji, zadlužila se… S přítelem Vikim zkusili squat, ubytovnu i loď pro bezdomovce Hermes.
„Tam jsou ale chlapi a ženský zvlášť, taky musít brzo ráno odejít… Tady máme soukromí. Támhle u sloupu je zásuvka, chodíme si tam vařit kafe a nabíjet telefony. Pro vodu zase ke kolejím, kde jsou hadice na mytí vagonů. Jeden hodnej policajt nám donesl matraci, druhej si nás přišel vyfotit. Prej aby svýmu sedmnáctiletýmu synovi ukázal, jak by mohl dopadnout…“ s nadhled popisuje třicetiletá žena.
Do tábora nechceme
Její mlčenlivý přítel zatím zručně rozebírá elektrický vařič a třídí nasbírané kovy. „Když potřebujeme udělat nějaký peníze, chodíme na měď. Sem tam se najde i nějaká brigáda,“ podotkne dvaatřicetiletý Viktor.
Tu a tam se jim podaří prodat nějakou funkční věc z kontejneru. Dva setopboxy, plazmovou televizi… Viktor bere malý příspěvek od sociálního odboru. Oba mají občanky, nikdo je nehledá, takže je prý policisté nechávají v klidu.
Nad hlavami rachotí auta, každou půlhodinu kolem přehrčí vlak. Ti dva ale hluk dávno přestali vnímat. Svůj příbytek stále vylepšují. Z několika dek udělali předsíň, kolem navršili ohrádku ze štěrku, prý kvůli ježkům. Jejich černou můrou jsou ale zloději. „Jenom letos nás vykradli šestkrát,“ rozčiluje se Petra.
Co bude zítra, neřeší. Že pro bezdomovce chystají v Praze tábor? „No, to mě podrž, tam jim nikdo nepůjde. Znám hodně lidí, co mají víc bytů a střídají je podle počasí, nebo nálady. Nenechají se dirigovat,“ míní Petra.
Na stolku leží časopis Reflex s jmenovkyní Petrou Paroubkovou na obálce. Ti dva hodně čtou a taky si povídají. „Až seženeme zbývajících asi dvacet metrů prodlužovačky, najdeme si televizor a budeme koukat. Pak už nám tady nebude chybět vůbec nic,“ těší se Petra.
