Pěvkyně jezdí odpočívat do Bašky

Na Bašce, v malé chatce se zahradou a nádherným výhledem trávívá už desítky let svou letní dovolenou Alena Čihánková, známá operní pěvkyně a dlouholetá přední sólistka opery v Kolíně nad Rýnem. I ve svých jedenasedmdesáti letech tato čilá dáma stále zpívá a vyučuje.

Co v poslední době děláte? Zpíváte ještě někdy?
Teď jsem třeba natáčela své vzpomínky v rozhlase. Přes léto zpívám každou neděli v kostele tady v Bašce a měli jsme i několik vystoupení v místním kulturním domě. Jinak mívám vlastní recitály v
Kolíně nad Rýnem, kde většinu roku žiju. Navíc stále učím. Mám takový pocit povinnosti, že bych měla předávat dál to, co umím. Jsem ráda, že se mi podařilo vychovat několik výborných zpěváků a pianistů.
Učím i své přátele a třeba i starší lidi, kteří nikdy nezpívali. Dělá mi velikou radost, když vidím, že i lidi, které při zpěvu celý život jen někdo okřikoval, si najednou mohou zazpívat s ostatními.

Jak jste se ke zpěvu dostala? Vedli vás k hudbě rodiče?
Můj otec byl obrovský muzikant, komponoval a byl varhaníkem v kostele v Ostravě-Radvanicích, takže mě odmala vedl ke klavíru a zpívání. V kostele jsem zpívala už ve třech letech a v deseti jsem už hrála na varhany na svatbách a pohřbech. V patnácti jsem udělala přijímačky na konzervatoř v Ostravě, kde jsem studovala klavír a současně i zpěv. Pak jsem šla na JAMU do Brna, jako pianistka. Učil mě i Ludvík Kundera, tatínek slavného spisovatele Milana. Kdyby to bylo v dnešní době, musel by být můj otec
milionář, aby mi zajistil takové vzdělání.

Studia jste ale dokončila v Praze.
Po skončení JAMU jsem věděla, že chci dál studovat, ale tentokrát už jen zpěv. Tak jsem si sbalila kufr a odjela do Prahy. Hned z nádraží jsem volala Zdeňku Otavovi, byl tehdy strašně známý, byl profesorem
na AMU a sólistou opery Národního divadla. Nejdřív vůbec nevěděl, co po něm chci, ale nakonec si mě k sobě pozval, abych mu zazpívala, a když mě slyšel, přijal mě. Jenže dalšího půl roku jsem strávila běháním po úřadech, abych mohla pokračovat ve studiu. Bylo to tehdy složité. Celých šestadvacet let
jste působila v Kolíně nad Rýnem. Jak jste se tam dostala? Z opery v Kolíně si mě pozvali
na konkurs. Bylo tam nepředstavitelně moc uchazeček z celého světa a já už si představovala,
jak pojedu domů. Po konkursu jsme stály v řadách a šéfdirigent nám něco povídal, jenže já neuměla ani slovo německy. Pak všechny ostatní postupně posílal pryč, až jsem tam zůstala sama. Ten šéfdirigent ke mně přišel a já mu rozuměla jen slovo gratuliere. Tak jsem pochopila, že jsem asi
vyhrála. A vidíte, nakonec jsem tam zpívala šestadvacet let.

Bylo těžké se ve světě opery prosadit? Měla jsem obrovské štěstí na vzdělání. Když jsem přišla na JAMU, studovalo na celé akademii jen osm pianistů, takže jsme hráli skoro pořád. Měli jsme strašně moc koncertů. Na tři studenty připadali dva profesoři, takže se na nás doslova vrhli a věnovali se nám na sto procent. Samozřejmě potřebujete
talent, ale to je jen jedna věc. Za každým úspěchem stojí nepředstavitelné množství práce. U Ludvíka Kundery jsem cvičila na klavír pět a půl hodiny denně a cestou domů jsem se často klepala vyčerpáním.

Během svého života jste prošla spoustou rolí. Na které vzpomínáte nejraději? Většinou jsem zpívala Wagnera, měla jsem na to hlas. Taky třeba Verdiho La Traviattu nebo Pucciniho Toscu. Za ta léta toho bylo hodně.

Žijete v Kolíně nad Rýnem, dětství jste prožila v Ostravě, v Radvanicích. Co vás vlastně tolik táhne do
Bašky?
Cítím se jako Baščanka. Svou chatu jsem zdědila po rodičích. Jezdívala jsem tu už jako malá holka. Otec sem vždycky zval různé herce a zpěváky, scházelo se tady vždycky mnoho zajímavých lidí. Na chatě v Bašce trávím každé léto, vždycky dva až tři měsíce. Nikdo známý už se mě ani neptá, kam jedu na dovolenou. Všichni vědí, že budu celé léto tady. Za svůj život jsem zpívala po celém světě, ale tady jsem nejspokojenější.