Pionýři, pionýři, malované děti, znělo dříve a zní i dnes
Mostecko, Chomutovsko / Stovky dětí chodí v severních Čechách do pionýrských skupin. Z větších měst chybí pionýři jen v Litvínově. Bývalí vedoucí však vedou další skupiny dětí.
Stráž u pomníků
Mnozí si ještě pamatují, že jejich hrdinou byl Timur a jeho parta a jak při významných dnech stáli pionýři stráž u pomníků. Raritou jsou v dnešní době ti jirkovští, kteří se skauty tuto tradici dodržují i dnes.
Odkazů na minulost najdeme u dnešních skupin více. Před lety mladí bojovali o nejrůznější vyznamenání a odznáčky. Ty byly pro celou republiku stejné. Pro nynější děti vymýšlejí hry a odměny jejich vedoucí. Existují ale i celostátní vyznamenání. Tým může bojovat o titul Prima Parta. Jednotlivci například o Stužku hrdosti.
Oslovení lidé se shodují, že se v pionýru nesetkali s komunistickou demagogií. „Nepamatuji se, že jsme nacvičovali básničky na výročí říjnové revoluce nebo něco podobného. Jen na první máj. A o politice jsme v pionýru neslyšeli vůbec. Zato ve škole do nás hustili, jak prvorepublikové vedení nechalo střílet do dělníků. Žádný Masaryk a Beneš nebyl. Prezidenti pro nás začali až s komunisty,“ vzpomíná Miroslav Blažek z Litvínova.
Chtějí si hrát
Děti se především chtěly vydovádět. „Chodil jsem do Pionýra povinně a nesnášel jsem to. Bylo málo vedoucích, musely to dělat učitelky. Třída ve škole byla pionýrskou skupinou a vrcholem bylo, když jsme šli hrát vybíjenou. Často jsem se vymlouval. Později jsem ale chtěl do rybářského kroužku a tam směli jen pionýři. Opět jsem dostal průkazku a šátek,“ vzpomíná na své dětství vedoucí chomutovských pionýrů Jiří Perkner. Vedoucím se stal prvního září 1989. Tehdy jej přemluvila dcera a přátelé z Pionýra, kam chodila. „Než jsem se rozkoukal, byla revoluce. Ale odmítl jsem se toho vzdát. Dělali jsme vše pro děti a těm bylo úplně jedno, jak se některým akcím říká. Chtěly běhat po lese a nezajímalo je, jestli se to jmenuje Branný závod prezidenta Masaryka, Partyzánský samopal nebo Po indiánské stezce,“ podotýká Perkner, alias náčelník Wiyaka Tanka.
Stejně jako Perkner i vedoucí jirkovských pionýrů Luděk Sušický odmítá spojení s minulým režimem. „Nemáme s komunisty nic společného. Ani jsem se nikdy nesetkal s tím, že by na nás někdo koukal skrz prsty. Spíš jsou někteří překvapení, že pionýři ještě existují. Jednou nás také oslovil Svaz komunistické mládeže, abychom s nimi někam šli. To jsem rezolutně odmítl,“ vypráví Sušický.
Šátky nezmizely
Když se řekne pionýři, každý si představí červené šátky, modré košile a slib. Ani dnešní mladí o to nejsou ochuzení. „Každý oddíl si může vybrat, jestli chce mít šátky a jakou barvu. Mají vlastní slib a k němu rituál. A vše je dobrovolné. Chtějí ukázat, že k sobě patří. Stejně tak si zazpíváme i pionýrské písničky, vždyť je to legrace,“ podotýká Sušický.
Ačkoli si každá skupina může vymyslet svůj slib, některé hodnoty přetrvávají. Děti stejně jako kdysi jejich rodiče slibují, že budou pomáhat slabším přátelům, milovat svou vlast a podobně.
Dospělých je málo
Něco se ale přece jen změnilo. Děti mají téměř neomezený výběr, co ve volném čase dělat, a dospělí se musí mnohem víc snažit, aby je dokázali zaujmout. Musí sledovat trendy. Zatímco před pár lety měl letní tábor téma Cesta kolem světa, teď si děti hrají na Harryho Pottera nebo Hvězdné války.
Dospělí se potýkají s nedostatkem dobrovolníků. „Možná by se i někteří hlásili, jenže nesplní požadavky. Dělám to ve volném čase, proto mě musí práce s dětmi opravdu bavit. Dřív či později do toho člověk zapojí i rodinu,“ říká Sušický.
Někdy se přidají i rodiče malých pionýrů, kteří jedou pomáhat na letní tábor. „Syn je nadšený snad ze všeho, co dělají. Chlubí se, že se naučil morseovku. Samozřejmě jezdí i na tábory,“ říká Jiřina Kročková, matka devítiletého Honzy, který chodí do Pionýra v Jirkově.