Pivovarští a jiní koně
Můj dědeček míval před druhou světovou válkou koňskou dopravu. Stěhoval lidi a někdy vozil i pivo z místního pivovaru do hospod. Tahle informace mne překvapila, protože jsem viděla Fuksu i Karla na dobových fotografiích.
Nebyli to žádní mohutní pivovarští koně. Spíš by jim slušelo sedlo než chomout s povozem. Rozvoz piva v zimě prý býval náročný. Muselo se pospíchat nebo jet raději víckrát, aby tekutina nenamrzla, a tím neztratila na své kvalitě.
I když to asi byla dřina, naši koně do pivovaru chodili rádi. Věděli, že zdejší sládek má pro ně vždycky nachystanou pochoutku v podobě sladového květu. Že je přikrmuje, viděl rád také můj děda. Po pamlsku se jim více leskla srst a vylezly groše.
Dědeček na oba koně vzpomínal moc rád. Často vyprávěl, jak s nimi po práci chodil k místnímu rybníku. To prý jinak spolehliví tahouni začali vyvádět jak malá hříbata. Bylo na nich vidět, že mají radost, a vymýšleli si své koňské vtipy sami na sebe i na dědu. Schválně hrabali kopyty, aby co nejvíce cákali a děda se pak domů vracel jako vodník.
Když už bylo po válce, prarodiče se odstěhovali do pohraničí. S nimi Fuksa i Karel. Všichni si mysleli, že budou hospodařit na rodinném hospodářství. Krátce na to ale v zemi zavládl červený srp s kladivem, a tak je museli odevzdat, stejně jako čtyři kravky. Když na tu dobu babička vzpomínala, říkala, že dědu poté, co odvedl zvířata, neviděla tři dny.
Co bylo s koníky dál, nevím. Ale obávám se, že s postupující mechanizací v zemědělství to asi s nimi nedopadlo moc dobře. Proto jsem se zeptala i budoucího majitele pivovaru, jestli budou mít koně. Byla by to totiž hezká připomínka na doby, kdy na všechno bylo více času.
