Plakal pro kameru. Teď má celou sbírku

Kino, film, kamera a František Šmahel patří k sobě. Léta strávená v promítacích kabinách a filmových podnicích doplnila také práce televizního kameramana. Dnes s manželkou Libuší provozuje Biograf U Františka, poslední klasické kino v Ústí. Oázu filmu, kde je divák opravdovým hostem.

Kudy vedla vaše cesta do promítacích kabin?

Přes fotografii. Když jsem byl školák, učarovaly mi fotky. Vzhledem k tehdejší technice musel fotograf daleko víc uvažovat o kompozici, předpokládat, jak bude snímek vypadat. Fakt, že jsem směřoval k pohyblivým obrázkům, možná předznamenalo i to, že jsme doma měli velké loutkové divadlo, které jsem hrál svým čtyřem mladším sourozencům. Strašně rád jsem pozoroval jejich reakce a moc jsem si přál to všechno fotit.

Kdy jste dostal svůj první foťák?

Maminka mi sehnala Bednaflex. To mi bylo asi deset let. U pana učitele na chemii jsem se dovolil, jestli můžu vyvolávat fotky v jeho kabinetu. Skončilo to tak, že jsem vyvolával i pro něj a občas jsem se tak ulil z nějaké jeho hodiny. Hodně jsem fotil tramvaje, líbily se mi a měl jsem k nim přístup, protože tatínek jezdil s technickou kropicí. Za to, že jsem mu v sobotu nosil oběd, jsem dokonce mohl na konečné s tramvají popojet.

Tramvají jste dojel i k počátku své budoucí kariéry.

Tak nějak. Jednou jsem takhle cestou od tatínka vystoupil u nádraží a šel směrem ke kostelu svatého Vojtěcha. Najednou vidím čtyři popelnice, ze kterých koukaly filmy. Šestnáctimilimetrové kopie, vůbec jsem to neznal. Až později jsem zjistil, že v kostele byla půjčovna filmů. Doma jsem těch sto metrů filmu poctivě prohlížel, úplně jsem tomu propadl a přišla touha po kameře. Rodiče mi na to řekli, ať si napíšu Ježíškovi. Před Vánoci mě táta vzal do Fotokina k panu Havrdovi, ať si vyberu. Jenže já jsem nechtěl osmičkovou, ale šestnáctkovou, která tenkrát stála 2 400 korun, skoro dvě tátovy výplaty. To tatínek odmítl a já obrečel. Pak mi najednou těsně před svátky tatínek vysněnou kameru donesl. Admiru 16A Electric. Byl to nejkrásnější dárek mého života. První věc, kterou jsem natočil, bylo překládání Klíšského potoka betonovými panely, přes které jede zkušební tramvaj.

Jak se vám podařilo ještě jako malému klukovi dostat mezi ústecké filmaře?

Pořád jsem se motal kolem nějakého kina, nacházel v koších kousky filmů, slepoval je, prostě mě ty obrazy fascinovaly. Všiml si mě Luboš Slunéčko, který tehdy topil v Hraničáři a denně mě tam viděl. Ten mě seznámil s členem filmového studia Karlem Patočkou. A tak jsem se dostal jako čtrnáctiletý kluk mezi padesátileté filmaře Jelínka, Kettnera, Hovorku, Šroubka, a tím i do filmového studia, které tenkrát sídlilo v kulturáku.

Díky tomu jste se dostal do zákulisí kina.

Jednou mě pan Kohout, který tam promítal v předpremiérovém kině, požádal, abych na chvíli zaskočil při promítání diapozitivů, že si skočí na svačinu. Když viděl moje nadšení, pozval mě do promítací kabiny kina. Byl z toho průšvih doma, dva dny jsem tam odtud totiž nevyšel. A maminka mě samozřejmě hledala. Nakonec mě Dům kultury podpořil i ve studiu a při státních zkouškách.

Kino a kameru už jste nikdy neopustil. Jak by vypadal film z vašeho ohlédnutí zpět?

To by bylo spíš na tlustou knihu. Plnou zajímavých seznámení se slavnými lidmi, okolností, za kterých vznikaly dnes vzácné a neopakovatelné záběry, a šancí zažít neuvěřitelné. Například vznik komentáře Zdeňka Svěráka k filmu z odhalení pomníku Járy Cimrmana v Mnichovicích u Prahy. Byl rok 1975 a Svěrák nebyl u moci oblíbený. Abych ho propašoval do sídla ČT ve Vladislavově ulici, řekl jsem, že stříhám film o lokomotivách a že je to odborný poradce z dráhy.

Návštěvníci Biografu U Františka zároveň procházejí vaší obrovskou sbírkou filmů, kamer, promítaček a fotoaparátů. Který kousek je nejvzácnější?

Každý má vlastní historii, vždyť některé jsou staré i sto let. Jeden příklad za všechny – mám tady kameru, která v roce 1945 natáčela osvobozování Prahy.

Jaký úděl je provozovat dnes jediné klasické kino v Ústí?

Krásný. A těžký. Krásný díky reakcím těch, co přijdou. Nádherný proto, že dětští diváci, kteří znají pohádky jen z televize, najednou zažívají pohled na obrovské plátno z té tmy, klidu, a ve společnosti svých kamarádů. Ptají se mě, kde mám DVD a co to mám za velkou televizi. Vysvětlujeme jim, co je plátno, ustřihnu jim kus filmu, aby si ho osahali. Děláme tohle kino patnáct let, a musím říci, že žije díky obětavosti mojí ženy Libušky, která dělá zároveň administrativu, uvaděčku, barmanku. A těžké je to proto, že bez podpory úřadů města a kraje a sponzorů bychom nepřežili. Pro mě je práce s filmem životní poslání, co spojuje lidi a oslovuje mě pořád stejnou silou. Hodně smutno je mi z toho, že tu nemám ve své profesi následníky.