Plavčík: Pobřežní hlídce se smějeme

Práce plavčíka vypadá jako ta nejpohodovější letní činnost. Zdání ale klame, někdy je to dřina.

Vypadá to lákavě. Jako ideální chlapská práce. Člověk posedává na vyvýšené rampě a beze spěchu sleduje plavce a opalující se lidi pod sebou.

O práci plavčíka patrně zauvažoval každý muž, který zvládne alespoň pár temp a vodu nepovažuje za zásadního nepřítele. Realita je ale trochu jiná. „S Mitchem Buchananem ze seriálu Pobřežní hlídka nemá naše práce fakt nic společného,“ směje se zlínský plavčík Václav Talaš, se kterým Sedmička strávila půlden.

Ranní ptáče

Směna mu začíná už po páté ráno. Úkoly jsou vždy stejné. Rozsvítí světla, nachystá dráhy, odpadkové koše a napustí brouzdaliště pro malé děti. „Většinou mám co dělat, abych vůbec stihl posnídat,“ popisuje začátek dnes jednadvacetiletý plavčík.

První plavci skáčou do bazénu hned po šesté hodině. „Ráno chodí plavat poměrně hodně lidí, především starších, ale také podnikatelé nebo zaměstnanci, kteří jdou do práce na sedm nebo na osm hodin. Občas tu bývá pěkně rušno,“ tvrdí Talaš.

Protože jsou ve zlínských Lázních otevřené tři bazény a k tomu jeden dětský, o práci se dělí více plavčíků. „Jsme tady čtyři a vždycky se domluvíme. Dva se starají o vnitřní bazény a dva jsou u venkovního,“ říká Talaš, který dělá práci plavčíka rok a nyní ji bude zvládat i při studiu vysoké školy. „Začínám studovat dálkově v Olomouci Fakultu tělovýchovy a sportu a do konce studia bych to rád skloubil dohromady,“ věří mladík.

Hlavní stanoviště plavčíka je na vyvýšené rampě, ale jeho povinnosti jsou hlavně kolem bazénu. Z rampy takřka nepřetržitě sleduje bazén a celý areál. Mezi jeho povinnosti však patří i vynášení košů. „Čistím dětské brouzdaliště a někdy i vydrhnu schody,“ líčí plavčík.

Tou příjemnější částí pracovní doby jsou debaty s plavci, kterým radí ohledně plaveckého stylu. Ti starší si zase chtějí popovídat o tom, jak se jim daří. „Jiné zajímá, jak tady hledím na ženské,“ říká s úsměvem Talaš a přiznává, že občas neodolá a na pěknou holku se podívá. I když se to zdá na první pohled nemožné, během služby se plavčík dostane dokonce i do vody. A nemusí vždycky jen zachraňovat tonoucího.

„Není problém se domluvit s kolegou, který to místo mě na chvilku pohlídá, dát si pár temp ve vodě a zchladit se,“ tvrdí plavčík, který v nynějších parnech rád zůstává na koupališti i po práci. Ta mu končí v případě ranní směny ve čtvrt na dvě po poledni, v případě odpolední až téměř v devět.

Speciální výcvik

Aby mohl zastávat dobře svoji práci, musí pravidelně absolvovat speciální kurzy v Praze. „Učíme se zachraňovat tonoucí, základy první pomoci a resuscitaci,“ přibližuje Talaš. Nabyté znalosti zatím potřeboval jen jednou.

„Když nepočítám odřená kolena a naražené nosy, měl jsem tady čtyřletou holčičku, která dostala epileptický záchvat. Staral jsem se o ni, než přijela záchranka. Nakonec to naštěstí dobře dopadlo,“ vzpomíná Talaš. Úrazy nejsou na pořadu každého všedního dne. Záleží také na tom, kde má plavčík službu. „V Lázních v Hradské ulici je to většinou klidnější, protože sem si chodí zaplavat hlavně dospělí, ale na koupališti Zelené v Bartošově čtvrti je to horší. Chodí tam převážně školáci a dost tam blbnou,“ dodává plavčík.