Plzeň aspoň jednou ročně! To je recept na dlouhověkost

Honeymoon. Nemusíte být zrovna lektorem anglického jazyka a uhodnete, že honeymoon neboli medový měsíc je v angličtině označení pro líbánky, tedy dobu krátce po svatbě. A právě na líbánkách je v těchto dnech v Plzni Marion Kirkham se svojí manželkou Vivian. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Marion neoslavil už devětaosmdesáté narozeniny. Vivian je o dvacet let mladší. „Báječně nám to klape. Ovdověl jsem a teď jsem moc rád, že nejsem sám,“ uvedl energický Marion Kirkham, americký válečný veterán, který opět přijel na Slavnosti svobody do Plzně. Jeho bratr Virgil byl posledním letcem druhé světové války, kterého nepřátelská kulka zabila nad územím Evropy.

On sloužil jako letecký instruktor. „Vivian pro mě před mnoha lety pracovala, potom jsem jí čtyřicet let neviděl a pak jsme se náhodou potkali. Dohromady nás dal její syn, který mě pozval k nim domů,“ popisuje Marion. Vivian nejprve pozval v rodném Oregonu na let balonem a teď jsou spolu v Plzni. „Už jsem se do Čech zase těšil. Ty davy, které se na nás přijdou vždy podívat, a vůbec všechno okolo slavností. Tohle město mě prostě nabíjí,“ říká. Vivian je tu poprvé a má z Plzně lidově řečeno oči navrch hlavy. Předtím tu nikdy nebyla. Podle svých slov zatím všechny události nestíhá vstřebat. „Marion mi hodně vyprávěl, ale myslela jsem, že přehání. To, co se v Plzni děje, jsem vůbec nečekala a nikdy jsem nic podobného neviděla,“ svěřila se Sedmičce sympatická Vivian. Češi jsou veselí Naopak zvyklý na ruch Slavností svobody je Earl Ingram, do Plzně jezdí nepřetržitě od roku 1995. Dnes osmaosmdesátiletý Earl je bývalý příslušník 3. praporu 38. pěšího pluku 2. pěší divize americké armády, která měla ve znaku známého indiána. Než v květnu roku 1945 dorazil osvobodit Plzeň, prošel téměř celou západní Evropou od Brestu, přes Ardeny až do Čech. Vzpomínky na Plzeň klade na první místo. „Připadalo mi, že jste se v Plzni radovali z konce války ještě víc než třeba Francouzi a Belgičané. Češi jsou velmi veselí, proto je mám rád, a umí mě dojmout,“ říká.

Nejvíc naměkko je v momentě, když vyrazí v džípu do plzeňských ulic. „Všichni mi chtějí podat ruku nebo si na mě aspoň sáhnout. Většinou to jsou lidé staršího věku a mají v očích slzy. I mně se potom chce plakat,“ popisuje dojatě Ingram. V armádě zůstal i po druhé světové válce, prošel si peklem válek v Koreji i ve Vietnamu. Když odcházel do důchodu, měl na výložkách hodnost plukovníka. A co ho na slavnostech baví nejvíc? „Těžko vybrat něco konkrétního. Líbí se mi všechno. Celé oslavy. Je to pro mě šťastná vzpomínka na to, že jsem přežil válku, na její konec a na to, že jsem mohl pomáhat osvobodit Plzeň,“ říká s širokým úsměvem na rtech Earl Ingram a všichni ostatní pokyvovali spokojeně hlavami. „Je to oslava nejhezčího dne mého života – konce druhé světové války,“ doplňuje. Pro dalšího veterána George Thompsona je důležité, že se na slavnostech potkává s přáteli z Ameriky i z Čech. „V Americe bydlíme tisíce mil daleko.

Je to zvláštní, ale musíme přeletět oceán, abychom se všichni potkali,“ přemýšlí Thompson, který se svojí jednotkou před šestašedesáti lety osvobodil Nýřany. V Plzni je teď poosmé. Poprvé to bylo v roce 1992, ale mohlo to být už o dva roky dříve. V roce 1990 mu volal kamarád, že shání lidi, kteří v roce 1945 bojovali v Čechách, jestli nechce jet. „Nejel jsem, neměl jsem v tu dobu ani pas, přišlo mi to jako blbost,“ vzpomíná. Když se ale jeho kamarád vrátil, vyprávěl, jak to bylo v Plzni úžasné. „Slíbil jsem mu, že příští rok pojedu i já, a slib jsem splnil. Stejně jako kamarád jsem byl v šoku a jsem vlastně pokaždé. Někdy nevím, jestli se mám radostně smát nebo brečet,“ krčí rameny a slzy mu při té vzpomínce stékají po tvářích. Stejné pocity má během roku, když třeba v televizi zaslechne zmínku o Plzni nebo České republice. „Hned si vybavím ty ulice, to město. Atmosféru. Všechny mé přátele,“ jmenuje. Nikdy také nezapomene navštívit „svoje“ Nýřany. Před několika lety tu dostal od úplně neznámého člověka vyřezávanou sochu amerického vojáka. Odvezl si jí domů za moře. „Pro mě je to nejcennější věc, jakou jsem si kdy domů přivezl,“ říká Thompson.

Podobnou cestou si z Plzně odvezl Charles Noble jr. obraz svého otce, plukovníka americké armády, který pomáhal osvobodit Plzeň. Jeho otec během svojí kariéry v armádě poznal celý svět. Charles Noble jr., který sloužil v americkém námořnictvu, tvrdí, že otec vždycky říkal, že Češi byli nejlepší národ, který v Evropě potkal. „Češi si mnohem víc váží svobody než ostatní národy. Několikrát svobodu ztratili a tolik let žili pod nadvládou jiného národa. Dobře znají, jakou cenu svoboda má. Dokonce si váží svobody víc než Američané nové generace. Ti by měli přijet sem do Plzně a podívat se na lidi, kteří svobodu považují za opravdovou hodnotu,“ nahlas přemýšlí Noble junior. Někteří veteráni i se svými příbuznými bydlí ve velkém domě Jiřího Lavičky ve vilové čtvrti na Lochotíně. Hostí je tu už několik let. Veteráni si u něj zvykli a pokoje si vždy zamluví na další rok. „George (česky Jiří, pozn. red.) je jako náš syn,“ tvrdí shodně veteráni u stolu v Lavičkově jídelně. Tady se s nimi redaktor Sedmičky sešel. Chvíli před ním tu byl na návštěvě i hokejista Martin Straka.

„Rád si s klukama každý rok popovídám. Pro mě to jsou hrdinové. I přes svůj věk se nebojí každý rok do Plzně jezdit,“ popisuje Straka. Část veteránské výpravy – například rodina vnuka generála Pattona – vždy bydlívá v jeho hotelu U Zvonu v Pallově ulici. Straka při loňské návštěvě věnoval veteránům dresy s indiánem a jejich jmenovkou. „Hokejista? To jsem nevěděl. Vůbec jsem Martina předtím neznal. Ale je to moc milý chlapík a hezky se s ním povídá. Mám ho rád,“ okomentoval sportovní ikonu Marion Kirkham. Na Plzeň opravdu kacířský komentář. Neznat Straku? Ale nedivte se, tohle jsou opravdu rázovití chlapíci. „

Rád vzpomínám na doby prvních Slavností svobody, kdy bylo všem okolo sedmdesátky. Hodně jsme se tehdy nasmáli. Dnes už jim věk mnoho nedovoluje,“ popisuje Lavička. Plzeň forever I když už je všem americkým válečným hrdinům okolo devadesátky, tak nepřemýšlí o tom, že by návštěvu Plzně příští rok vynechali. „Plzeň, to je můj recept na dlouhověkost. Budu se sem snažit jezdit pokaždé. Každý rok,“ uzavírá dojatě plukovník Ingram. Do duše už má Plzeň vypsanou navždy. Pilsen forever!