Žyjym z gospodarki, uroda mi gině, a ta moja staro rada chově śvině. Ja, du alajne, fazole sóm fajne, ja du alajne, fazole sóm fajn. Takto začíná první sloka písničky s názvem Žyjym z gospodarki, kterou nazpíval i známý ostravský zpěvák Jarek Nohavica. Píseň je psaná nářečím, které užívali kdysi horníci v hornických koloniích, na karvinské vesnici v dobách, kdy zde nestály ještě žádné paneláky. Je to slezština, těšínské nářečí, populárně známé jako „po našymu“.
Některým lidem připadá směšné, jiní si ho zamilovali. Podle největšího folkloristy Moravskoslezského kraje Daniela Kadłubiece je toto těšínské nářečí vskutku neobyčejné. „Zastávám názor, že když člověk umí několik jazyků a nářečí stává se lidštějším, než ten, který je nezná. Je přece fajn umět říct větu v češtině, polštině a po našymu. Vyjádřit svou myšlenku hned třemi způsoby. Například větu: Mrzí mě to. Polsky se řekne Mnie jest przykro a nářečím Mě je měrzko,“ říká profesor Ostravské univerzity, filozofické fakulty, katedry slavistiky Daniel Kadłubiec. Mimořádné je také to, že na asi devíti stech metrech čtverečních, která zabírá Těšínsko, jsou hned tři různé podtypy tohoto nářečí. „Jinak mluví člověk z Bukovce, jinak z Louk a jinak z Bohumína. Kdo to zná, pozná podle výslovnosti, kde ten člověk žije,“ dodává Daniel Kadłubiec.
Není snad člověka, který přijede do Karviné, aby se s tímto nářečím nesetkal. Uslyší ho v autobuse, v obchodě i v hospodě. „Po našymu umím. Mluvím tak doma s manželem, i v práci s kolegyněmi. Když k nám do obchodu přijde někdo známý, také si tak zadržyštěmy,“ říká třiačtyřicetiletá Věra Kniežiková, která pracuje v jednom z karvinských obchůdků.
Mladí lidé tomuto nářečí rozumí, ale už ho tolik neužívají. „Po našymu moc mluvit neumím, ale rozumím skoro všemu. Spíše si myslím, že se z nářečí po našymu v běžné řeči ujalo hodně slov. Vždycky se hodně zasmějeme, když spolužáci třeba ze Zlína, nebo Pardubic některým slovům nerozumí. Třeba jim řekneme, že na oběd budou kobzole nebo stryki, a že si kamarádka jde koupit štrample. Vůbec nechápou, o čem mluvíme,“ směje se jednadvacetiletý student David Kijonka.
O tom, že umět toto nářečí je velkou výhodou, vědí své třeba lékaři. „Můj dlouholetý kolega, vynikající lékař, který dělal internistu v nemocnici v Třinci na Podlesí, se jednou setkal se ženou, kterou do nemocnice přivezli odněkud z Hrčavy. Ta žena neuměla česky ani polsky, jen znala nářečí. Můj kolega mi říkal: Víš co, kdybych já neuměl po našymu, tak ta paní umřela. Sám toto nářečí aktivně znal, byl odsud a tak ji mohl porozumět,“ vypráví profesor Kadłubiec.
Navíc lékaři říkají, že někteří pacienti se v ordinaci cítí lépe, když vědí, že si se svým doktorem mohou takto promluvit. „Když za mnou přijde starší pacient a my spolu mluvíme nářečím, připadá mi tento rozhovor bližší. Myslím si, že i pacient je rád, že si může s lékařem promluvit v jazyku, kterému dobře rozumí,“ uvedl lékař- internista Karvinské hornické nemocnice Petr Szyrocki.
Před sedmi roky vyšla v Karviné kniha s názvem Skoro zapómňane, s podtitulem O radostech a strastech staré Karviné. Vydala se na popud tehdejšího karvinského starosty Lubomíra Kuznika. O pět let později bylo k prodeji i stejnojmenné cédéčko. Kniha je psaná a cédé nahrané po našymu. „Na celou přípravu a napsání knihy jsme měli tehdy strašně málo času. Já jsem se bála hlavně toho, aby kniha byla zpracována odborně, jinak by vyzněla směšně. Ale díky profesoru Kadłubiecovi dostala kniha velikou úroveň,“ uvedla ředitelka Regionální knihovny Karviná Halina Molinová, která se s Helenou Bogoczovou na vzniku knihy také podílela.
V knize se čtenář dozví o tom, jak kdysi horníci žili, jak pracovali a jak se bavili. Jsou v ní uvedeny anekdoty i texty písniček. Na konci nechybí ani nářečový slovníček. „Vybrat texty nebylo vůbec těžké. Od sedmdesátých let jsem na Karvinsku chodil mezi lidmi a sbíral různé povídačky, příběhy a vtipy. Lidé mi je tehdy nahrávali přímo na magnetofonový pásek, takže jsou napsány přímo tak, jak lidé po našymu mluvili a zpívali,“ vysvětlil profesor Kadłubiec.
Kniha, která vyšla v českém i polském přepise, se rychle rozebrala. „Polská verze byla pryč hned. Putovala třeba až do Katowic, nebo Waršavy. Českou verzi kupovali lidé pro rodáky z Karviné, kterou jim posílali třeba do Německa. Jednu si vyžádal dokonce profesor Andrew Lass z univerzity v Massachusetts v Americe,“ sdělila Halina Molinová. K mání v Městském informačním centru je už jen cédé. „Kdyby se našli penízky, byli bychom ochotni vydat novou knihu, která by se rozšířila a doplnila o nové věci. Textů mám tolik, že by stačily klidně i na encyklopedii,“ dodal profesor.
Slezština, nebo-li těšínské nářečí je uvedeno v psaných dokumentech z přelomu 19. a 20. století. První zmínky pocházejí však už z konce století třináctého. „Z této doby se našel deník jednoho řemeslníka z Fryštátu. Ten si do něho zapisoval, co dělal a kde byl tak, jak slyšel a mluvil. A právě z tohoto textu můžeme usuzovat, jak to nářečí kdysi vypadalo,“ doplnil Daniel Kadłubiec.
Po našymu: Karviňocy, fajně se tu žyje, ni?
Po našymu je těšínské nářečí, kterým lidé v Karviné mluví v obchodě, u lékaře i v hospodě. Někdo se nářečí vysmívá, někdo mu nerozumí, ale karviňané jsou na něho pyšní.
