„Po přečtení Broučků jsem se rozhodl klasiku tak trochu shodit" | E15.cz

„Po přečtení Broučků jsem se rozhodl klasiku tak trochu shodit"

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
S ilustrátorem Alešem Čumou o tom, proč Broučci převlékli pod jeho rukama krovky a přišli v moderní a provokativní podobě na knižní trh.

Když v roce 1873 vydal evangelický farář a spisovatel Jan Karafiát pohádkovou knihu Broučci, nikdo se o ni nezajímal.

Úspěch přišel o několik let později a dodnes vyšlo bezmála sto vydání. Největší rozruch vyvolalo to poslední, z brněnského nakladatelství Jota, které svými ilustracemi doprovodil blanenský rodák Aleš Čuma.

Pětačtyřicetiletý ilustrátor se totiž Broučky rozhodl odlehčit. Jeho broučci se tak mezi sebou zdraví „Těpéro“ a vykřikují „To je úlet!“ nebo „Co čumíš?“. Z kmotříčka se stal kmotr, jenž za pasem nosí mafiánskou bouchačku, a hrdinové s křidélky mají místo lucerniček baterky. Navíc je kniha plná trojrozměrných obrázků, aby byla pro děti co nejvíce přitažlivá.

Četl vám někdo jako dítěti Broučky?

Když jsem byl úplně malé dítě, tak ne. Přečetl jsem si je sám, až jsem byl o kousek větší.

O jaký kousek?

To už si nepamatuji. Ale vím, že jsem to jen tak přejel. Zajímaly mě hlavně obrázky a pajďuláci od výtvarníka Jiřího Trnky.

A „vaše“ Broučky jste svým dětem ukazoval?

Moje děti to nezajímá. Oni sedí u počítače a smějí se Simpsonům. Myslel jsem si, že mi právě můj mladší syn, kterému bylo v době vzniku knihy pět, pomůže. Například s tím, jestli nejsou moji Broučci moc drsní. Ale podle něj nejsou.

Proč jste se rozhodl Broučky překreslit?

Živím se tím, že kreslím obrázky. Jednu knížku už jsem navíc ilustroval, konkrétně cestopis Legenda Z+H o cestách nejznámější české dvojice Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Shodou okolností knihu loni vydalo brněnské nakladatelství Jota. Byl jsem jednou v redakci, kde jsme zrovna dělali korekce na onu knížku, a najednou kdosi řekl, že se budou dělat Broučci. Jenže mně o tom nikdo neřekl.

Důvod?

Jota měla plán, že vydá Broučky v jiné verzi, než byla ta klasická. Vedení nakladatelství na to vypsalo konkurz. Jenže o tom konkurzu mi nikdo neřekl. Ale kdo by nakreslil Broučky lépe než já? Ilustroval jsem dětské slabikáře. Proto jsem redaktory sprdnul. Ale ze srandy, samozřejmě.

Konkurz jste, jak vidno, vyhrál.

Poslal jsem pár návrhů a srandovní ilustrace s bublinami. Měl jsem totiž představu, že postavy v knize budou legračně komentovat původní text Jana Karafiáta. Jota navíc chtěla čtenářům nabídnout nějaké bonusy. Jenže papírové divadélko už tu bylo, a tak jsme spolu s kamarádem, grafikem Petrem Němcem, nabídli trojrozměrné obrázky, známé pod pojmem 3D.

Jak se kreslí třetí rozměr?

Udělá se scéna jako divadlo, jednotlivé kulisy se postaví za sebe.

To znamená, že obrázky vystříháte a postavíte do prostoru?

Vše musím nejprve nakreslit zvlášť a teprve potom grafi k trojrozměrnou scénu dává dohromady v počítači. Kresby se pak snímají 3D kamerou. Výhoda je, že trojrozměrné obrázky umí třeba svítit a výsledek vypadá stejně, jako když jdete do kina na 3D film.

Kniha obsahuje také které jsou poněkud drsnějšího rázu.

Přišlo mi vtipné vzít originální Karafiátův text a mírně ho ilustrací shodit. Myslím, že jsem tím udělal radost hlavně rodičům, kteří Broučky budou dětem číst.

Jak dlouho jste tvořil?

Dělal jsem na ní přes loňské léto. Zhruba dva měsíce. Kreslení není až tak složité. Hrubý nástřel knihy je hotový hrci prci. I když kreslím obrázky napoprvé. Nepřekresluji je, dělám je rovnou. Horší je dát všechno dohromady, je na to méně času.

Co bylo nejtěžší?

Vyvarovat se všeho, co vyšlo předtím. Vůbec se s tím nekonfrontovat. Místo toho jsem chtěl vymyslet výtvarný jazyk, v němž se příběh bude odehrávat.

Změna je to razantní.

To byla ale i představa vydavatele. Přece nepůjde na trh s knihou, kterou už nakreslilo mnoho ilustrátorů. Takových verzí je spousta.

Proto jste se rozhodl pro broučkovskou revoluci…

Líbila se mi varianta, že změním původní myšlenku, která mně přišla spíše jako církevní agitka. Na druhou stranu mám spoustu věřících kamarádů, kteří se mnou mluví i po vydání knihy. I když jsem na jedné ilustraci ukřižoval jednoho z broučků a jiné obrázky jsou mírně perverzní. Vzal jsem zkrátka Karafiátův text a posunul ho dál, než kam mohl autor myslet. Přiznám se ale, že vlastně ani nevím, jak to myslel. Jestli chtěl děti strašit, nebo se něčeho sám bál.

Nezdá se vám to drsné?

Můj nápad byl daleko drsnější a vulgárnější. Taková absolutní bžunda. Něco, jak když v hospodě řekne kámoš: „To je prdel, to tam dej!“ Něco jsem nakreslil, ale nakonec se mnohé obrázky do knížky vůbec nedostaly. Už by to bylo moc.

Mrzí vás to?

První rozverná představa byla, že to bude tak kontroverzní darda, že všichni ti kostelníci budou hrozit kříži a srovnávat dílo se Sodomou a Gomorou. Jenže to se nestalo.

Takže negativní ohlasy zatím žádné?

Vím, že určité negativní ohlasy na Broučky byly. Třeba od některých knihkupců, kteří knihu ani nechtěli dát za výlohu. Navíc generace dnešních řekněme šedesátníků a starších má pocit, že jsou Karafiátovi Broučci nedotknutelní. Jenže mně to přišlo vtipné. Ušklíbnout se jim za zády. Stejně jako vypláznout na učitelku jazyk, když se nedívá.

Když jsme u té školy - ilustroval jste dětský slabikář, který je absolutně korektní.

Kreslím i na zakázku. Můj vjem byl u slabikáře takový, že by labuť měla vypadat jako labuť. A struhadlo jako struhadlo. I když jsou v domácnosti spíše kuchyňské roboty a struhadlo znají děti jenom ze slabikáře. Jsou to anachronismy. Včetně těch říkanek, které se učí. Třeba „pasák pase tele“. To je přece úplná kravina. Děti vůbec neví, co nebo kdo je pasáček.

Kdybyste dostal zakázku udělat slabikář podle sebe, byla by to taky revoluce?

Nevím. Jsem zastáncem toho, že by měly být věci identifikovatelné. Tedy takové, jak ve skutečnosti vypadají. A nemělo by tam být to, co děti neznají. Třeba, že „teta má telefon“. Na tom není zase až tak nic neobvyklého, ale ten klasický aparát se sluchátkem už za pár let najdou děti jen v muzeu. A ne u tety.

Každá doba má své. Já se učil číst ze slabikáře Oty Janečka. Tam zase vypadaly děti jako po obrně.

On byl národní umělec. Jenže udělal slabikář tak umělecký, že bylo těžko dešifrovatelné, co vlastně na obrázcích je. Na těch mých ilustracích je to jasné. I tak se objevily učitelky, kterým obrázky připadaly jako z padesátých let minulého století. Měly s tím problém. Dětem je to ale jedno. Ty přece o padesátých letech nevědí vůbec nic. Ono se to lehce řekne, ale vymyslete výtvarný jazyk, který se bude každému líbit.

Když se ale dívám na vaši učebnici angličtiny, tak tam jsou zase obrázky úplně jiné. Vy nemáte svůj rukopis?

Kdybych maloval obrazy, tak jo. Jenže se živím tím, že kreslím. Když někdo řekne, jak to chce, nakreslím cokoliv a jakkoliv.

Je těžké se kresbou uživit?

Je to na hraně přežití.

Podobně to dnes ale má většina umělců.

Právě jsem chtěl říct, že je to skoro jako být novinář. Ale vzal jste mi to z pusy. Vlastně kreslím také do novin. Kulturních novin. A taky úplně jiným jazykem, spíše jde o karikatury. Potřebuji zkrátka pořád kreslit. Když někdo bude potřebovat nakreslit reklamu na injekční stříkačku, tak to klidně udělám.

S tímto pohledem na věc není zas tak těžké se uživit.

Ohledně peněz ano, ohledně vnitřního puzení ne.

Jak to myslíte?

Neumím mít radost jen z toho, že si nakreslím broučka pod hříbečkem, který hezky spinká.

Z čeho tedy máte u svých Broučků radost?

Z toho, že se mi tu a tam povedlo takové malé záškodnictví. Třeba, že kmotříček u sebe nosí mafiánskou krochnu. Při práci jsem se zkrátka náramně bavil. Proto doufám, že se nad knihou budou bavit i kteří ji budou dětem číst.

A děti?

Pro ně jsou písmenka na čtení malá. A až budou umět číst, tak se asi na Broučky vykašlou. Bude je zajímat úplně jiná literatura - verneovky nebo mayovky.

ALEŠ ČUMA

* Narodil se 30. května 1967 v Blansku.
* Absolvoval Lidovou školu umění v Blansku pod vedením Evy Kupové.
* Na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně vystudoval obor sochařství pod vedením Ladislava Martínka.
* žije na volné noze, pracuje mimo jiné pro nakladatelství Didaktis - ilustruje učebnice pro základní školy.
* Vytvořil nebo upravil několik log firem, k těm nejznámějším patří například ČKD Blansko nebo Kostelecké uzeniny.
* Kromě kreslení jej baví i hudba, byl členem kapel Bratrstvo, Berlín, Park, Helmutova stříkačka či Narvan.
* Dnes hraje s brněnskou kapelou Suzaplay.
* S ženou Marcelou má dva syny Martina a Honzu.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video