Lawrence, synek z bohaté anglické rodiny, se věnoval archeologii na Oxfordu a již během studií se vydal na Blízký východ, lákán exotikou a tajemnem. Psal se rok 1909 a my se dnes, po více než sto letech, vydáváme v jeho šlépějích. Putujeme ke křižáckým hradům, které ho tak fascinovaly.
Pevnosti křižáků
Al-Wuir byl postaven nad hlubokou roklí roku 1116 Balduinem I. Mnoho z něj ale po muslimských nájezdech nezbylo. Jeho ruiny nicméně nabízejí pěkný pohled na římské město Petru, v jejímž centru kdysi stála kolonáda s fontánou nazvanou Nymfaneum, královský palác, chrámy a lázně. To vše bohatě zdobené do sebemenších detailů.
Okolní skalní město zde ale existovalo již před Římany. Bylo postaveno Nabatejci, nomády ze Západní Arábie, kteří sem přišli v 6. století a stavěli je 500 let. Petře se říká město růžové růže, ale její skály mají ve skutečnosti barev mnoho a nejlépe je lze obdivovat v údolí al-Muthlin nedaleko vstupu do hlavního kaňonu. Stěny vysokých skal zde připomínají temperovou malbu, která se rozpila pod doteky dešťové vody. Petra je skvostem paláců, hrobek, přehrad, cisteren a vodních kanálů. Ideální je mít na její prozkoumání dva dny. Sám Lawrence se vydal i ke vzdálenějším hrobkám. Nádherná je Pokladnice (al-Khazneh) s helénistickou fasádou, šesti sloupy s květinovými ozdobami a trojúhelníkovým vstupem. Náročnější je výstup ke Klášteru (ad-Deir) – hodinka pochodu vzhůru do hor.
Perlou mezi hrady – pevnostmi, které křižáci vztyčili po cestě z Akaby na pobřeží Rudého moře až do Turecka – je Karak. Jeho stavitelem byl také král Balduin I. (r. 1142), aby zde mohl vybírat daně za průchod karavan. V roce 1148 získal pevnost Renaud de Chatillon, muž známý svým sadismem. Renaud díky strategické pozici kontroloval obchod mezi Egyptem a Mekkou a mohl narušovat dodávky pro muslimská vojska. Chycené vězně s oblibou mučil a házel do údolí hlubokého 450 metrů. Aby neztratili vědomí při srážce s příkrou stěnou, nechával jim na hlavu upevnit dřevěné krabice a jejich trápení si patřičně vychutnával. Čas je ovšem vymezen každému. Muslimský generál Saladin ho nakonec popravil vlastní rukou – coby jediného vůdce křižáků.
Balduin I. postavil i nedaleký Šóbak na tzv. Královské hoře. Ten nabízí stranou městského ruchu hlučného a přelidněného Karaku romantický pohled a klidnou návštěvu. S baterkou v ruce můžete prozkoumat i podzemní chodby, vězení a sklad. Tajný průchod u trhu má 375 schodů a vede k podzemnímu prameni a dále až do města Šóbaku. Tudy získávali obyvatelé hradu zásoby v době obléhání. Schody jsou značně vysoké, poničené a mokré. Jako by se člověk ocitl na konci světa.
Romantické hrady Umajjovců
Kdo četl historky o Lawrencovi a jeho hrdinských činech během arabského povstání proti Turkům, nesmí vynechat Qasr alAzraq. Lawrence zde strávil spolu se šarífem Husajnem ibn Alím zimu 1917–1918. Pobýval v místnosti nad jižním vchodem a strategicky hlídal vstup do komplexu. Moc příjemné to tu ale nebylo. Díry ve stropu zakrývaly pouze palmové větve a hlína, a tak muži hledali útěchu u ohně na nádvoří, kde si vyprávěli historky a pojídali chléb. Lawrencův výhled byl jistě lepší než ten náš – nedaleká oáza i krásný hrad jsou dnes v nedohlednu, oáza vyschla z přečerpání roku 1991 a hrad poničilo zemětřesení v roce 1927. Přesto Azraq denně navštěvuje mnoho turistů, aby si slavného Lawrence připomenuli.
Azraq patří k pouštním hradům postaveným Umajjovci v letech 661–750 coby zastávky pro karavany, lázně či lovecké stánky. Ty byly honosně zdobené a vládci zde nostalgicky hledali své beduínské kořeny. Některé se zachovaly v dobrém stavu, jiné jsou smutnou ruinou vzpomínající na své dřívější obyvatele. K mnohým dnes vede dobře udržovaná silnice, jiné jsou ukryty hluboko v poušti a bez čtyřkolky a dobrého průvodce se k nim nelze dostat.
Měsíčním údolím do Akaby
Jedním z míst, které musel Lawrence v roce 1917 projít na cestě do Akaby a poté zase zpět do Damašku, byla i poušť Wádí Rum (Měsíční údolí). Dnešní návštěvníky tento národní park láká roztodivnými skalními útvary a prehistorickými malbami. Podle Lawrencovy knihy Sedm pilířů vědění, v níž autor vzpomíná na beduíny a své putování, byla pojmenována i formace sedmi věžiček u vchodu do parku. Zde se také prodávají lístky a najímají čtyřkolky na okruhy pouští.
První zastávkou naší prohlídky byly nabatejské a thamúdské nápisy vyryté do skal – velbloudí karavany, lovci, zvířata a lidské postavy. Poté jsme zajeli k několika přírodním mostům vyhloubeným do pískovcových skal deštěm a větrem a hlouběji do průsmyku Umm Tawáqí.
Nakonec jsme chtěli vidět Lawrencův cíl, město Akaba. Vede sem takzvaná Královská dálnice a město je populárním turistickým centrem. Místní lenoší v pohodlí hotelových pokojů a večer se vydávají do restaurací, aby si pochutnali na steaku z tuňáka a jiných rybích specialitách. Zahraniční turisté se zase rádi dívají na ryby živé. Plavat uprostřed korálových zahrad je prý zážitek na celý život. Mezi korály se tu prohánějí žlutí chirurgové, pruhované modrobíložluté motýlové ryby, občas se objeví i želvy a barakudy, v sasankách se skrývají klauní ryby. Vpodvečer vyplouvají na projížďku lví krasavice – perutýni, ale pozor, jejich vějířovité hnědobílé ploutve jsou plné jedu. Koráli září mnoha barvami – žlutou, zelenou, modrou, fialovou.
Lawrence čekala po Akabě dlouhá pouť do Damašku. Arabové sice válku vyhráli, ale částečně jim byl mír odcizen. Výsledky Pařížské mírové konference 1919 byly samostatnému arabskému státu značně vzdáleny a sám Lawrence si povzdychl, že kdyby to tušil, ani by je k boji nepodněcoval.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
